The Illusion of Truth ✨

19✨👌

" Loki..." zašeptala jsem a odtáhla se. Zmateně se na mě podíval.

" Proč si přišla Veronico" jeho pohled náhle zchladl. Člověk by řekl že mě něco takového nezaskočí po tom čase po jeho boku ale skutečnost byla jiná...pořád to bolelo stejně. Vytáhla jsem z kapsy ten prsten. Zhluboka jsem se nadechla.

" Přišla jsem ti ho vrátit..." dostala jsem ze sebe ztěžka. Hlavně nebrečet. Nevypadal že by měl v plánu něco říct tak jsem pokračovala.

" Po těch letech...ehm...co jsem nevěděla že my dva, chápeš, jsem si ten prsten nechávala ale teď když mám svoje vzpomínky zpět a též šanci vrátit ho majiteli...tak tady ho máš " řekla jsem tiše se sklopeným pohledem k prstenu. Podala jsem mu ho.

" Ten prsten vždycky bude patřit tobě, miluju tě a to se nikdy nezmění a vím že ty- " nenechala jsem ho to doříct.

" Jsem teď s Buckym..." řekla jsem rychle.

" Co? "

" Neříkej mi že miluješ toho vojáka?!" odfrknul si.

" Já nevím, co cítím! To nemění nic na tom, že jsem s ním šťastná a on na rozdíl od tebe mi věří, věnuje se mi a nikdy by mě nenechal umřít!" řekla jsem naštvaně. Oba jsme se zasekli.

" Já-" opět jsem mu do toho skočila.

" Byla jsem mrtvá Loki a nemám tušení jak to že teď nejsem...mám strach a...a ty mi v tom rozhodně teď nepomáháš...jsem zmatená a když jsem zmatená tak panikařím a když panikařím tak dělám blbosti třeba jako že jsem teď tady a s tebou..." dostala jsem ze sebe hooodně rychle. Začala jsem zrychleně dýchat. Co tady dělám?! Neměla bych tu vůbec být! Ani s Lokim ani s Buckym...tolik mě to mate. Zkoušela jsem dostat z hlavy všechny ty pochybnosti a dát sbohem Lokimu ale teď když jsem tady...Nechci se znova zamilovat do stejného idiota jako před lety.

" Měla bych jít..." vydechla jsem ztěžka, rozešla jsem se ke dveřím. Než jsem se nadála tak jsem byla otočená zpět k němu a velice rychle přitáhnutá k jeho rtům. Netrvalo to ani milisekundu a políbil mě. Všechny emoce a všechno šlo do toho polibku. V břiše se mi usadil takový zvláštní pocit...cítila jsem se jako by se posledních 5 let nestalo a já opět byla s Lokim v jeho pokoji. Prostě jen my dva. Sami a spolu. Polibek prohloubil a rukama mě chytil okolo pasu. Zajela jsem mu rukou do vlasů. Když jsem byla přitlačena na zeď jako by do mě vrazil blesk. Co to kurwa dělám?! Odstrčila jsem ho. Rozhlédla jsem se po namrzlých stěnách a až teď jsem si uvědomila že Loki vlastně zmodral.

" Led? " podíval se na mě a pak na svoje modré ruce. Podívala jsem se do zrcadla na svůj odraz. Oči mi svítili bíle.

" Spoustu věcí se změnilo..." vydechla jsem a vyšla jsem ze dveří, zabouchla jsem za sebou dveře. Opřela jsem se o ně zády. Vzala jsem si věci a opustila budovu. Výsledky budou stejně až dlouho. Vzala jsem si taxík domů. Asi by nebylo nejlepší to říkat Jamiemu. Prozatím.

********
500 slov