The Illusion of Truth ✨

17✨👌

...došla jsem do školy, pozdravila se s lidma a šla spát..." řekla jsem klidně.

" Je zvláštní že ti chybí jen tahle část ale pokusíme se to vyřešit " řekne Banner. Kývla jsem.

" Takže jsem byla mrtvá? " zamrkala jsem po chvíli. Oba se na mě podívali.

" Řekli ti to " řekne Stark zřejmí fakt.

" Je mi jedno že jsem ztratila paměť, chci vědět jakto že jsem tady živá a zdravá... "

" Uděláme testy, zjistíme to...s tou pamětí bych chtěl něco zkusit " řekl opatrně Stark. Nakrčila jsem obočí.

" Proč mám pocit že se mi to nebude líbit" podívala jsem se na něj.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxx

" Tohle se mi rozhodně nelíbí" podívala jsem se na Natašu a pak zpět přes sklo na muže který by měl být můj ex.

" O co jde?" došel sem Steve a Jamie.

" Snažíme se mi vrátit paměť" řeknu s pokrčením ramen.

" Tady?" podívá se na mě Jamie.

" Pamatuješ jak jsem si dělala srandu z té holky od Lokiho?" jen kývnul.

" Já jsem očividně byla ta holka" řekla jsem.

" Tohle nevypadá jako dobrý nápad" pronesl pesimisticky Jamie.

" To zvládnu, když ne vím že si tady" věnovala jsem mu úsměv. S velkou námahou kývnul. Vešla jsem s velkým nádechem dovnitř. Byl ke mě celou dobu zády. Možná bych si mohla alespoň odkašlat ale radši bych zmizela. Třeba mě ani nepozná a všechno bude velký omyl.

" Budeš mluvit nebo tam budeš jen tak stát?" pronesl chladně. Krása. Půjdeme na to tak abych zjistila či jsem TA žena nebo jen velký omyl.

" Pokud nechceš abych tady byla, můžu klidně odejít " pronesla jsem mírně znuděným hlasem. Hodlám to zahrát na to že všechno vím. I když je to blbost alespoň se dozvím víc. Zasekl se. Stále se neotočil.

" Chyběla jsem ti, drahý?" měla jsem pocit že jsem mu tak říkala. Říkám tak i Jamiemu občas. Zdá se mi to přirozené. Opravdu pomalu se otočil.
Byl bledý jako stěna. Byl mnohem pohlednější naživo než v televizi. To musím uznat. Měla jsem takový ten zvláštní pocit deja vu ale stále jsem si nevzpomněla.

" Ve-Vero?" dostal ze sebe a promnul si oči. Dobře začíná to být divný.

" Jsi...ehm...jsi skutečná?" zeptal se jakoby snad nevěřil že existuji.

" Ehm asi jo" uchechtla jsem se nejistě. Přišla jsem blíž ke sklu. Třeba když se přiblížím...Měla jsem potřebu dotknout se ho ale bylo tu to sklo a samozřejmě taky ten fakt že ho vidím poprvé v životě. Tedy chápete mě. Došel ke mě a přiložil ruku na sklo. Nevím co mě to napadlo ale položila jsem svojí ruku z druhé strany skla na tu jeho.

*************flashback*************

Ležela jsem v posteli a měla jsem položenou hlavu na něčí hrudi. Zvedla jsem svůj pohled a při pohledu do jeho očí jsem se usmála stejně tak jako on.

" Jsi nádherná" pronesl jemným hlasem. Odhrnula jsem mu spadlý pramen vlasů z obličeje.

" Ne tak jako ty" řekla jsem s úsměvem.

***********endflashback***********

Útržky mi naplnili hlavu jako rána bleskem.

" Tohle nemůžu, není to správné a nepomáhá to" vydechla jsem. Rozběhla jsem se pryč.

" Vero! Veronico!"

**********
500 slov