Slunce ☀

Jiná... .

*Věnováno mé Mii ❤

Dům se prodal a já se s mámou ocitla v krabici, teda přesněji v bytě 2+1 a podle naší finanční situace jsem odteď a na hodně dlouho měla tyto prostory nazývat "domovem". Věžák uprostřed sídliště, sousedů stejný počet jako krys a potkanů ve sklepních prostorech a má panika z výšek se zdvojnásobila o to víc, když mě výtah vyvezl až do 10.patra.
Plížila jsem se těmi malými prostory směrem do svého pokoje, kde jsem padla na postel a očima bloumala po stropě.  Sakra, do prdele, nechci tady být!!!! Co mi je po tom, že hned za barákem, stejně jako o ulici dál je market, ve kterém koupím cokoliv a v kteroukoliv hodinu, z čehož byla máma úplně paf, večerka tam u nás tyto přednosti zdaleka neměla. Jenže mě chyběl ten klid, tesknila jsem po svých oblíbených místech naší zahrady, kde jsem mohla nikým nerušená rozjímat či přemýšlet. A tady?
Pod věžákem pár polorozbitých laviček v obležení hlučňých kuřáků, všude kolem halas malých hrajících si dětí, štěkot psů, hluk aut a jako bonus v patře nad náma hádka dvou lidí s takovým slovníkem, až jsem zvažovala, jestli ty věty složené pouze ze sprostých slov můžou druhému vše vysvětlit….. Bože!!! I havíř by se styděl.
Po pár marných pokusech jsem konečně našla tu správnou kapsu v kabelce, která držela v zajetí moje sluchátka, píchla jsem je do mobilu, zavřela jsem oči a nechala škorpíky, ať mě vtáhnou do svých nádherných tónů…
Asi jsem usnula, protože mnou někdo třásl a já uviděla  nad sebou naštvaný mamčin obličej. Spustila na mě, že sama neví, co dříve udělat a já na ni kašlu. K čemu prý byla naše debata před týdnem,hodina v čudu a k ničemu. To se tehdy začalo balit a já byla nápomocná asi tolik jako nějaká babka o berlích. Mamka se slzami v očích mě kárala. Jo, já vím, byla jsem fakt nemožná, těžko vysvětlit tu bolest, že fakt jdeme z baráku pryč, deptala mě hromada krabic všude se válejících a to balení mi prostě nešlo.
Povzdychla jsem si, vstala jsem z postele a usmála se na svou drobnou maminku. Zvláštní, je už i menší než já a navíc s očima věčně zarudlýma od nočních "tajných“ slz.  Byli s tátou od střední školy, láska jako trám, pevná jako skála, plná vzájemné tolerance a pochopení. Mamča jeho ztrátu stále odmítala příjmout a není divu, byl to skvělý muž a otec. Při myšlence na něj se mi vybavil jeho pohled nesouhlasu, jako by tam stál s námi a zlobil se na mě. Máš pravdu, tati, vůbec jí to neusnadňuji, vždyť jsme na tom vlastně obě stejně.
"Nezlob se, mami, už jdu, "řekla jsem pokorně, líbla ji na čelo a společně jsme vyšly z pokoje vybalovat.
Člověk míní, PánBůh mění.
Začíná nám tedy nová a jiná etapa našich životů.