Nikdy neříkej nikdy…
Já blázen tuhle frázi používala tak často, až jsem ji sama nakonec zatlačila úplně do pozadí, a bohužel nejednou. V mém životě jsem se setkávala s bežnými starostmi náctiletých-první láska, první zklamání, nepochopení ze strany rodičů, nezájem o pomoc doma mámě, mrmlání pod nosem atd… to vše do chvíle, než umřel táta…
Při běžné kontrole u lékaře mu zjistili, že má špatně průchozí cévu k srdci a během operace dostal zástavu. Už se neprobral.
Čas je nejlepší lék na bolest, ale po tatínkově pohřbu máma přišla na to, že absolutně nemůže splácet hypotéku, která stále ještě na náš dům byla, takže začala jednat o prodeji.
Jakoby jste se zbavovali kusu sebe samého, v tom domě jsem žila necelých 18let, kamkoliv mé oko pohlédlo, vyvstanula nějaká vzpomínka, na zahradě jsem měla svá mista, kam jsem ráda sedávala jen tak srovnat si myšlenky a tohle vše jsem měla opustit? Když se mě jednou spolužačka na gymplu ptala, jestli jsem na baráku spokojená, odpověděla jsem jí, že bych se nikdy do krabičkových bytů nenastěhovala, ani kdyby mi nabízeli milion.
Jenže mě ho nikdo nenabídl a já se stěhovala stejně.
Tehdy se můj život začal měnit….
První kapitola i kdyz nic extra začala… děj mam v hlavě, ale strašnou spoustu vět, vůbec netuším, jak mi to půjde a jestli se nékdo najde, kdo tenhle blábol bude číst(možná tak Mia-ze solidarity*) :-)))) zkusím a když to nepůjde, tak se rozloučím a budu dál jen vzorným čtenářem vašich řádků…
ČTEŠ
Slunce ☀
Mystère / ThrillerViky měla na" jisté věci" nezlomný názor, jenže to, co nazýváme láskou ,zaslepilo její mysl...Procítění bylo více než bolestivé...
