Koukej na koho padáš !/ ff Nik Tendo POZASTAVENO

Kapitola 3- Babička

Byla jsem už ve vlaku a už jen čekala, kdy vyjede do Pardubic pak mě napadlo, že bych mohla napsat Mice.
Mika je moje velmi dobrá dlouholetá kamarádka, známe se už od střední.

Když už mluvím o minulosti mohla bych vám během té cesty co pojedu z Prahy do Pardubic vlastně povyprávět něco málo co se stalo v mé minulosti.

Jak už jsem říkala z té nehody jsem jediná vyvázla živá já, takže se hned řešilo kam bych šla, jelikož přece jen, když vám umřou oba dva rodiče nevíte hned kam půjdete a co budete dělat.
Jelikož moje babička a děda z máminé strany už byly dva roky po smrti neměla jsem na vybranou než jít do dětského domova a čekat, kdy se babička z tátové strany kterou jsem životě nepotkala vzpamatuje z nedávné smrti svého manžela (mého dědečka- kterého jsem taky nikdy nepoznala) to byla dá se říct moje jediná záchrana, abych tam nemusela být do 18.

Nakonec to dopadlo tak, že jsi mě vzala jedna velmi milá rodina pěstounů a byla jsem u nich do 14 let (od narození).
Ve 14 letech mi oznámili že moje babička by byla schopná si mě vzít a ručit za mě do 18 let.
Byla jsem nezkutečně ráda že už můžu jít k babičce, ne že by to u pěstounů bylo nějaký hrozný ale chtěla jsem po svém boku někoho z rodiny kdo žije a sdílí se mnou nějakým způsobem stejnou krev.

Potom co jsem se to dozvěděla jsem začala zběsile pakovat a dávat věci na chodbu, neměla jsem moc věcí jenom ty základní věci - neměla jsem žádné hračky a tyhle jiné blbosti co dětem dávají dospělý když rostou.

Všechny moje věci se vešly do jednoho kufru a dvou igelitek, což mi udělalo menší úsměv na tváři, že toho nebylo moc k odnošení do auta.

Babička bydlela až v Praze, takže to byla z Ústí nad Labem docela dálka, teda alespoň pro mě, tři a devadesát kilometrů je na mě víc než dost!
Ale nemůžu si stěžovat, přece jen jedu k poslednímu člověkovi z mé rodiny, který mi zbyl. Nemohla jsem tu cestu nějak ovlivnit aby nebyla tak dlouhá.

Jinak jsem se nezmínila o tom že moje babička je velmi nemocná ale trvala na tom, že si mě zvládne vzít do péče což mě dělalo radost i při tom jaký má stav se mě nechtěla vzdát. Když už jsem měla všechny věci napakované v autě, rozhodla jsem se rozloučit s lidmi kteří se o mě starali po dobu co jsem u nich byla.
Pak už jsem jen nasedla jsem do stříbrné rodinné oktávky těch pěstounů a mohli jsme vyjet.

Cesta trvala kolem hodiny a deseti minut,
jenže to bych nebyla já, kdyby jsme nemuseli zastavovat na každé druhé benzínce, ať už kvůli pití nebo záchodu.

Když jsme konečně dojeli do Prahy, nestačila jsem se divit jak je Praha nádherná, bohužel jsem nikdy neměla tu čest jsem zajet s rodinou, takže to pro mě byla premiéra.

Babička naštěstí nebydlela v centru ale až na kraji Prahy, takže bylo jasné, že tam bude klid a nějaká ta příroda slyšet.
Když jsme dojeli před velký panelový dům který byl nedaleko krásného mini lesíku,
seděla jsem pořád na sedačce.
Všichni mezitím vystoupili a začali dávat moje věci z auta ven, jen já pořád seděla na sedačce a přemýšlela co jí asi řeknu, až ji uvidím...

Mezitím co mi ti velmi hodní lidé nosili "moje" věci od auta až do třetího patra panelového domu, já jen pořad seděla a koukala před sebe, jak kdyby mi právě teď umřel králík (já vím blbej vtip sorry za to).

Vůbec jsem nevnímala okolní svět soustředila jsem se jenom na to ticho co bylo v tom autě, dokud na okénko nezaklepala starší paní.
Jemně jsem sebou sebou cukla a podívala se na okénko, před kterým stála osoba mě neznáma...

Nazdárek brouci jen chci říct, že budu vážně ráda za jakoukoliv odezvu v komentářích, abych věděla jestli vás to baví a mám v tom pokračovat
díky mám vás ráda<3 🤍
~ Denny ~