Johannin Život

1. Kapitola Sedmička

        Je brzo ráno. Začíná pomalu svítat a ranní paprsky prosvítají hustým lesem Sedmého kraje. Sedím u malého jezírka, kousek za naším domem. Dost blízko, abych se mohla v případě potřeby rychle vrátit, ale zároveň dost daleko od všech. Paprsky se odrážejí od hladiny jezírka. Sedmička se probírá k životu, k životu, který dnešním dnem pro dvě děti z tohoto kraje navždy skončí. Dnes je totiž den sklizně. Každý rok jsou vybráni dva splátci z každého kraje, aby bojovali na život a na smrt proti sobě v aréně. Lidé se na to musí dívat, ale opravdu velkou zábavu z toho mají jenom Kapitolané, obyvatelé hlavního města Panemu. Z přemýšlení mě vyruší paprsky, které mi začínají svítit do očí. Pomalu se zvedám a zlehka odcházím k domu. Rodiče ještě spí a moje malá sestra sedí u krbu a češe si vlasy. Je jim mnohem více podobná než já. Má dlouhé, světle hnědé vlasy, oříškové oči a tvářičku, kterou musí všichni milovat. Já jse vysoká, vlasy mám tmavě hnědé a ostříhané nad ramena, oči stejné barvy. Jsem výbušnější než ona a nebojím se říci co mám na jazyku. Taky jsem už kolikrát z toho měla problémy. Přisedám si k ní a pomáhám jí s česáním. "Bojím se Johanno. Co když mě vyberou?" ptá se mě, když jí hřebenem zajíždím do jemných vlasů a pomalými tahy sjíždím dolů. "Neboj se Poup, nevyberou tě." odpovídám ji a vážu vlasy do lehkého copu. Dávám jí rychlou pusu a zvedám se. Mám ještě pár hodin na práci, Sklizeň se totiž pořádá až v poledne. Oblékám si své pracovní oblečení a vyrážím směr lesy. Tam pracuji po většinu mého života. Kácím stromy a pak je tahám do výrobny, kde se z nich dělá papír a nástroje.

        Před dvanáctou se vracím domů. Matka vaří oběd a otec si hraje s Poup. Usmívám se na ně a oni mi jej oplácejí. Jdu do našeho pokoje, svlékám si upocené šaty a jdu přímo do nachystané vany. Takhle to funguje od mých dvanácti let, kdy jsem se Sklizně účastnila poprvé. Voda je teplá a voňavá, stoupá z ní pára a malinké bublinky. Celá se do ní nořím a na chvíli pod vodou zůstanu. Snažím se uklidnit ten stres, který mi proudí tělem a nutí mě bát se toho, co nastane. Vynořuji se a beru do ruky mýdlo, kterým své tělo drhnu do čistoty. Když jsem usušena, beru si své Sklizňové šaty. Jsou jednoduché, tmavě hnědé s malými knoflíčky a kapsami. Koukám se na sebe do zrcadla a začínám si česat své neposedné vlasy. "Joh, je čas." oznamuje mi matka ze dveří. Pokládám hřeben, naposledy na sebe pohlédnu do zrcadla a vycházím za ostatníma. Venku se připojujeme k ostatním rodinám. Bydlíme v menší chudinské čtvrti, kde je více dospělých, než dětí. Koukám se po ostatních a přemýšlím, kdo z nich bude letos vylosován. Poup mě chytá za ruku. Kouknu na ni a co nejlépe se usměji. Ona mi úsměv jen chabě oplatí. Cítím jak se třese. Ale to já, asi taky. NE!, zakřičí na mě mé podvědomí. Musíš být silná, hlavně před Poup. Poslouchám jej a chytám jí ještě pevněji.

        Přicházíme k pomalu se zaplňujícímu náměstí. To je velké, s velkou mramorovou budovou soudu uprostřed a ohraničené malými krámky kolem. Všechny jsou dnes zavřené. Rodiče nás opoštějí a vydávají se směrem, který jim ukázali mírotvorci stojící všude kolem. Jsou jako hmyz, otravní a nepotřební. Se sestrou jdeme stále rovně, než nás rozdělí a každou zařadí do své malé řady. Ty se poté opět spojují před velkým stolem, za kterým sedí čtyři ženy a které sčítají děti. Jen mrtví a nemohoucí mají možnost vyhnout se her. Nastavuji prst a jedna z žen mi z něj odebírá krev.
"Další." řekne stroze a já se v další řadě vydávám k mojí skupině dívek ve věku sedmnácti let. Zařazuji se vedle malé, světlovlasé dívky. Celá se klepe a na celém těle má ošklivou vyrážku. Náměstí se pomalu zaplňuje. Mé oči se nyní upínají na pódium před soudní budovou. Jsou tam tři židle, na kterých sedí náš starosta, náš dlouholetý průvodce her Indigo a na poslední sedí jediný výherce ze sedmičky, Mor. Je mu asi čtyřicet, má černé, vypelichané vlasy a je nezdravě hubený. Když je náměstí plné, Indigo se zvedá a jde k mikrofonu. Letos je celý v modrém. Jeho vlasy v barvě borůvky má vysoko vyčesané a ozdobené zlatem. Kolem krku mu cinkají zlaté kovy, které v dlouhých řetězech stékají po jeho modré košili až k tmavě modrým kalhotám. Málem o ně zakopne, ale naštěstí to ustojí, i přes ty obrovské podpatky, které má. "Dámy a pánové, vítejte na Sedmdesátých prvních hladových hrách." ozve se jeho hlas z mikrofonu.

        Bla, bla, bla, to jediné slyším. Indigo nám jako každý rok říká o vzpouře a o tom, jaké to byly strašné časy a co všechno jsme museli obětovat. Pak nám pouští kapitolský snímek o vzpouře a já vidím, jak si při jeho slovech tyto slova potichu vykládá pro sebe. Když klip skončí, Indigovy modré oči se zalesknou vzrušením. "A nyní, dámy a pánové, je čas vybrat naše letošní splátce. A jako první mají výhodu první volby na své straně dámy." všem se tají dech, když jde pomalu k velké skleněné báni, kde jsou všechna dívčí jména. Pomalu do ní noří ruku, chvíli se tam šťourá a pak vytáhne malý papírek. Vrací se zpět k mikrofonu, dramaticky papírek rozevírá a čte. "Johanna Mason." Cítím na sobě pohledy všech. Pomalu se otáčím a mířím k pódiu. Ta dívka s vyrážkou se nestoudně směje a já do ní strčím, až skončí na zemi. Sebevědomě se na ni usměju, ale to už mě k pódiu vedou mírotvorci. Asi jsem udělala něco špatně. Stoupám si vedle Indiga a pohled mi padne na mou sestru, která stojí pod pódiem. Pláče a neuvěřitelně se třese. Mírně se na ni usměju. "A nyní pánové." ozve se opět Indigo, jde k druhé báni a vytahuje jméno mojeho druha. "Swift Alm." K pódiu se šine malý, dvanáctiletý kluk. Vyděšeně kouká a pláče. Je mi ho líto, protože v aréně zemře mezi prvními. "Dámy a pánové, naši splátci ze sedmého kraje. Johanna Mason a Swift Alm." odříká Indigo a zvedá nám ruce.