Johannin Život

2. Kapitola Cesta

        Po Sklizni nás mírotvorci odvedli do budovy soudu a dlouhou halou do zadní části, a každého do svých dveří. Pokoj, do kteráho mě odvedli byl dřevěný, ale honosný a krásný. Na takové vybaveni bych musela pracovat celý život. Pokoj je tmavě žlutý, od zdí až po světýlka na stolu. Zdi lemuje obložení ze dřeva, které přechází i na zem. Pravou část pokoje lemují od stropu k zemi velké knihovny, přeplněné knihami, naproti dveřím jsou velká okna, kterými zde prosvítá slunce a na levé straně jsou jen obrazy. Uprostřed pokoje stojí velká žlutá pohovka z měkkého materiálu, vedle ní na každé straně dvě žluté pohovky a před nimi malý konferenční stolek. U pohovky stojí velká světla, která září slabým světlem. Jdu k oknu a dívám se na vzdálené lesy Sedmého kraje. Moje mysl mi říká, že mi budou chybět, ale mé podvědomí na mě křičí, že se tady vrátím, že musím vyhrát. Slyším otevírání dveří. Otáčím se a chytám do náručí svou sestru. Pláče a celá se třese. Rodiče jsou na tom stejně. "Proč Johanno?" ptá se mě roztřeseně Poup a dívá se na mě mokrýma očima. "Já nevím, zlato, ale neboj se, já vyhraju." říkám jí odhodlaně a ona ví, že to je pravda, protože když něco řeknu, většinou to dodržím. Odtahuje se ode mě a její místo nyní zaujímají rodiče. "Ah, Joh. Snaž se vyhrát." říká mi matka se slzami v očích. Otec se na mě jen smutně kouká. "Neboj se, já vyhraju." říkám mu s tvrdým výrazem v očích. Vždy si přál chlapce, ale měl dvě dcery tak se snažil, aby alespoň jedna byla trochu jako kluk.

        Přicházejí mírotvorci, aby rodiče odvedli pryč. Náš společný čas je u konce. Matka mě naposledy objímá a dává mi do ruky malou fotku. Jsme na ní všichni čtyři, usmívající se do objektivu. Cítím, jak mi vlhnou oči, ale zakázala jsem si brečet. Ještě chvíli sedím ve žlutém pokoji, než si pro mě přicházejí mírotvorci a vedou mě k autu, které nás odveze k vlaku. Auto je staré a oprýskané, jeho černá barva laku již vybledla a černé polstrování je proděravělé. Jedeme, asi deset minut. Vlaková stanice je totiž až na konci našeho kraje, kousek od hraniční zdi. Indigo nám celou cestu povídá o tom, jak je to v Kapitolu nádherné, že musíme ochutnat letošní hit sezóny, což jsou kuřecí kůže, marinované ve vínové omáčce s velkou porcí krájených brambor a jako dezert ovocný podink. Je mi z jeho řečí na zvracení, ale Swift hltá každé jeho slovo. Ani se mu nedivím. Je mu dvanáct a tohle bude jediná možnost, jak něco takového ochutnat a užít si. Pokud by nevyhrál, což se nestane. Přijíždíme k vlakové stanici. Kolem stojí spoustu lidí. Tleskají a mávají nám. Není to však šťastný tleskot. Kraje jsou postupně chudší a chudší, nejlépe se vede prvnímu a druhému, kde se trénují splátci, i když nesmí, trojka a čtverka také ujdou, ale od pětky je situace horší a horší. Nejhůře je na tom jedenáctý a dvanáctý kraj. Ty jsou nejchudší a je tam nejmenší počet výherců her. z jedenáctky přežilo šest a z dvanáctky jen jeden.

        Zaháním myšlenky na kraje a vstupuji za Indigem do vlaku. Je velký a honosný. Ani si nevšímám, že se rozjel. Indigo nás vede do velkého kupé, které má pravděpodobně sloužit jako hlavní místnost vlaku. Je ve stejné barvě jako místnost v soudní budově, v odstínech žluté. V rohu kupé stojí nažloutlá, honosná pohovka a vedle ní malinké křesílko ve stejné barvě. Uprostřed místnosti stojí světlý stůl a kolem něj šest židlí. Na stoje již stojí talíže a příbory a vše je nachystané na jídlo. Swift si rychle sedá ke stolu a celý natěšený čeká na jídlo. Občas jsem jej viděla ve škole a v práci. Byl ještě mladý na to, aby kácel stromy, ale po škole chodil odtahovat klacky. Měl jen matku a čtyři sourozence. Jako jedinný se jim nepodobal, vypadal spíše na svého otce. Měl světlé, krátké vlasy, které mu trčely do všech stran. Byl malý a hubený, s modrýma očima. Neměl moc vychování, protože jakmile donesli jídlo, pustil se do něj rukama a strašně hltal. Já si s nechutí sedla vedle něj, ale mě rodiče naučili jak se chovat. Začala jsem jíst, nějaké velmi barevné jídlo. Chutnalo dobře, ale bylo až moc kořeněné. Indigo se na nás jen díval a mě by zajímalo, co se mu honí hlavou.