Johannin Život

5. Kapitola Výcvik

        Jídlo bylo opravdu skvělé a pořádně mě zasytilo. V té chvíli mi ani nevadilo, že před všemi sedím v průsvitné nemocniční košili. Cpala jsem do sebe jeden chod za druhým, až jsem byla plná a dělalo se mi špatně. Opřela jsem se a koukla kolem sebe. Byli zde všichni, až na Mora. "Kde je Mor?" zeptala jsem se Indiga, který nyní dojídal svůj hlavní chod v podobě velkého kusu pečeného selete s brambory a koprovou omáčkou. "Je v nemocničním podlaží. Trošku to přepískl s alkoholem, když se s Haymitchem Abernathym a Plevem předháněli, kdo toho více vyhraje." odpověděl mi Indigo a pustil se do dezertu. "Vsadím se, že vyhrál Haymitch." odpověděla jsem mu s úšklebkem a snažila se posadit do vzpřímené polohy. "To ano." řekl mi jen Indigo a já věděla, že naše konverzace je u konce. S jistou pomocí avoxů jsem se zvedla ze židle a odešla do svého pokoje. Za dvě hodiny začne Ceremonie a já musím být fit. Až teď mi dochází, že jsem se neměla tak přecpávat. Vcházím do svého pokoje a sundávám si tu strašnou košili. Jsem nyní celá nahá, ale to mi nevadí, nahota mi nikdy nedělala problém. Koukám na sebe do velkého zrcadla na stěně a zjišťuji, že jsem trošku přibrala a po tom dnešním jídle se mi nafouklo břicho. Směji se a odcházím do koupelny. Indigo mi naštěstí vysvětlil, jak se ovládá sprcha, jinak bych tam stála do večera. Po sprše se rozhoduji, že si na chvíli lehnu.

        Někdo mi silně buší na dveře. Je to Indigo, který na mě volá, abych se okamžitě zvedla a přišla za ním. Zvedám se a zjišťuji, že jsem si tak na půl hodinky zchrupla. Jenže pro můj přípravný tým je to jako celý den a oni ze mě musí udělat krásku. Raději se zvedám a jdu do hlavního pokoje. Tam už můj přípravný tým stojí. Pena a Dell stojí vedle sebe a vypadají jak nebe. Doslova, protože na jejich modrých kostýmech se pohupují bílé mráčky. Blenda, moje hlavní stylistka sedí vedle nich a něco si pro sebe mumlá. V ruce drží nějaký balíček. "Tvůj kostým." oznamuje mi prostě, když uvidí, na co koukám. Jen kývu hlavou a nechávám můj tým, aby ze mě udělal jejich výtvor krásy. Když se pak na sebe dívám do zrcadla, mám chuť někoho zavraždit. Jsem zmalovaná hnědou barvou, okolí očí mám zelené a vytvarované jako listy a jako listy vypadají i moje vlasy, která mají znázorňovat korunu stromu. Můj kostým je z měkkého dřeva a obtáčí se mi kolem těla. Zakrývá ty nejdůležitější partie a na krku se mi spojuje s vlasy. Na zemi se táhne daleko zamnou. Všude na dřevě jsou malé zelené lístečky. Chce se mi zvracet. Svým způsobem to vypadá dobře, jenže já nechci být strom. Stejně jako já, vypadá i Swift. Jenže on vypadá jako keřík a proto se mu musím smát. Směji se ještě více, když pak vidím kostýmy ostatních. Teď musím Blendě poděkovat, náš kostým není nejhorší.

        Nasedám na náš povoz, tažený černými, cvičenými koňmi. Jsou velcí a jeden z nich mi sežral jeden můj lístek, který byl na docela zásadním místě, takže teď celý Panem uvidí moje prsa. Mám chuť opět zabíjet. Swift si stoupá vedle mě, ale je tak malý, že nepřesahoje konec povozu, takže to vypadá, jako by vedle mě někdo postavil keřík. Indigo na nás volá poslední pokyny, než se ozve hudba a povozy se dávají do pohybu. Jedeme dlouho, protože náměstí je dlouhé a snad všichni kapitolané se sešli, aby viděli své budoucí hvězdy. Všichni pískají a šílí. Po chvíli dojedeme k domu prezidenta Snowa, který nám s radostí říká pár slov, načež nám popřeje hodně zdaru a odchází si sednout. Začínají mě bolet nohy a také bych si ráda sedla. Musím si však počkat, než dojedeme zpět do výcvikového centra. Slézám z povozu a strhávám si ze sebe kostým. Všichni kolem na mě koukají. Nevadí mi to. Otáčím se k Blendě, Peně a Dellovi, děkuji jim za kostým a mizím ve výtahu. Jdu rovnou do svého pokoje, kde si lehám a v mžiku usínám.

        Někdo mi silně buší na dveře. S trhnutím se zvedám a zjišťuji, že jsem usnula. Sakra! řeknu si jen tak pro sebe a rychle se zvedám a oblékám si na sebe oblečení na výcvik. Je červený, jak krátké kalhoty, tak tričko s krátkým rukávem. Na prsou a na zádech se mi leskne černá sedmička, číslo mého kraje. Rychle přiskakuji ke dveřím a otevírám je. Stojí tam Indigo a je naštvaný. "Máš dvě minuty na to, aby ses dostala do Výcvikové haly!" křičí na mě a já na nic nečekám a běžím k výtahu. Ten je naštěstí rychlý a když vběhnu do haly, mám ještě pár sekund čas.Všichni už stojí v půlkruhu kolem Ataly, naší hlavní trenérky. Je vysoká a snědá s velkýma hnědýma očima, kterýma se na nás ostražitě kouká. Stoupám si vedle Swifta. Ten vypadá natěšeně. Atala nám začíná říkat co se bude tenhle týden dít, jak vše bude probíhat a další a další blbosti. Začínám se nudit a rozhodnu se kouknout na ostatní protivníky. Hlavně na profíky z jedničky a dvojky. Možná ještě ten kluk ze čtyřky se zdá být nebezepečný. Nejvíce mě, ale zajímá ten kluk z šestky. Titus. Je vysoký, svalnatý, má hnědé vlasy a modré oči, kterýma se po všech dívá s až velkým zájmem. Vypadá to, že má hlad. "Nyní se všichni přesuňte na stanoviště jedna." ozve se Atala a všichni se začínají kupit u daného stanoviště.

        Po dohodě s Morem jsem se rozhodla, dělat ze sebe chudáčka a snažit se moc nezapojovat a nevyčuhovat nad ostatní, takže když byl čas na boj s mečem, nechala jsem se našimi instruktory porazit, ikdyž bych je porazila já, při šplhání jsem vždy spadla a o zapálení ohně ani nemluvím. Podpálila jsem totiž celý umělý les. Na všechny tato moje taktika zabrala, profíci se mi smáli a nevšímali si mě, sponzoři a tvůrci her byli to samé. To byl však můj záměr. Mé schopnosti jsem si nechávala až do arény. Výcvikový týden uběhl jako voda a nastal čas, kdy naše schopnosti budou hodnotit tvůrci her. "Snaž se nezískat více než 5." říkal mi již plně zdravý Mor, den před hodnocením. "Celou dobu sis vedla dobře, slyšel jsem od ostatních výherců, že jsi prý strašné nemehlo, a že se těší až tě jejich svěřenci zabijí. Ale že pro ně nejsi primární cíl." To mě potěšilo, takhle budu mít čas, protože první zabijí ty, co se jim nebudou líbit a mě nechají. Postupně si nás volají do haly, kde máme půlhodiny na to se předvést. Sedíme všichni v řadě, se svým partnerem z kraje. "Johanna Mason." ozývá se z reproduktoru. Zvedám se a vydávám se do Haly. Všichni tvůrci sedí jako obvykle na vyvýšeném pódiu a čekají co předvedu. Hmm tak co první? Přemýším, že si první zaházím s noži. Hned poprvé se mi daří málem trefit jednoho z tvůrců. S úsměvem se mu omlouvám a raději beru do ruky luk. Ten ovládám lépe a trefuji tři z deseti figurín. Pak zapaluji oheň, který se jako zázrakem nerozšíří dál, Skončím tím, že se trošku předvedu a sekyrou utnu hlavu pár figurínám. Pak mě jeden z tvůrců s vděkem posílá pryč. Svou roli jsem zvládla skvěle.