Johannin Život

6. Kapitola Start

Přijíždím do svého patra a vcházím do haly. Indigo tam sedí s Morem a povídají si se Swiftem. Vypadá celkem spokojně, asi je sám se sebou spokojený a doufá, že získá dost velký počet bodů. Indigo mě zahlédl a usmál se na mě. Pomalu jsem k nim došla a sedla si na křeslo. "Tak jak to šlo?" vyptává se mě Swift a já jen kroutím hlavou. "Udělala jsem ze sebe totálního blbce, ale snad to vyšlo. Nehodlám v aréně zemřít hned první den." odpovídám mu a koukám se na všechny tři. Swift o dohodě mezi mnou a Morem neví a asi je to i dobře. Teď se na mě dívá zaraženě a přemýšlí, co tím asi myslím. Musím se usmát, chudák kluk. Vím, že moc dlouho nevydrží, možná dva, tři dny ale více ne. Mé myšlenky přeruší Mor. "Dobře, to je velmi dobře, doufejme, že to vyjde." Usmívá se na mě a zapíjí svůj úspěch tvrdým alkoholem. Indigo se na nás všechny dívá a já mu vidím v očích smutek. Přemýšlím, jako to je, prožívat to každý rok s novými dětmi a jsem ráda, že mě to čeká jednou a naposledy v životě. "Jděte se osprchovat a upravit, za chvíli bude večeře a poté budou udělovat body." řekl Indigo a pomalu vstal. "Já se musím jít také přichystat, nachystat vám věci na zítra a ...tak." větu dokončil skoro tiše a já uviděla, jak mu z očí tečou slzy.

V pokoji si udělám pár minut cvičení, osprchuju se a jdu si obléct ty nejlepší šaty, které jsem našla. Přece jenom, je to můj poslední pěkný večer, takže si ho nechci zkazit. Dokonce se snažím i trochu namalovat, ale dopadá to katastrofálně a proto se raději omývám a jdu do jídelny. Všichni tam už sedí a povídají si, čekají však s večeří na mě. Jakmile vcházím do jejich zorného pole, všichni oněmí. Nejvíce na mě kouká Swift, opravdu nepokrytě mě okukuje. Zprahnu ho pohledem a sedám si vedle Indiga, který je, k mému překvapení, sladěn do černa, tedy až na jeho zářivě modré oči. Unaveně se na mě usměje a otáčí se ke zbytku přísedících. "Víte, jsem velmi rád, že jsme tady. Tedy, je to smutné a tak, ale prostě..." slova přerušily vzlyky a jeho krásně namalovaná tvář se stala špinavým potokem šminek. Mor i Swift se na něj dívali nevěřícně a překvapeně a nevěděli co říct. Ze šoku jsem se probrala první. "Oh, děkujeme ti Indigo, bylo to krásné a také jsme rádi, že jsme tě potkali a kdo ví, snad se tady jeden z nás vrátí." řekla jsem mu a otřela mu špinavé slzy. Mírně se usmál a pořádně se nadechl. "Snad ano. Uf, ale teď se jdeme najíst a zapomeňme, co se tady stalo." Usmál se více a pustil se do jídla.

Po poslední vydatné večeři jsme si šli sednout do obývacího pokoje k televizi a čekali jsme na výsledky bodování. Jak se dalo čekat, první dva kraje měly velmi vysoké hodnocení, trojka byla taky nečekaně velká ale pak to šlo z kopce. U našeho kraje dostal Swift šestku a já pětku. Byla jsem spokojená, svou roli jsem zahrála dobře. Korunu tomu nasadil sám Caesar, když o mě řekl, že sice vypadám silná, ale v jádru jsem vlastně malé a nešikovné stvoření, které jistě brzy zemře. Oh, jak já miluju ty lehkomyslné a dobrosrdečné kapitolany. Zbytek hodnocení tvořily hlavně trojky a čtverky, jen v devítce se objevila jedna osmička. "Tak..." ozval se Mor, "rád jsem vás oba poznal, ale nyní mě omluvte, jdu své skutky, sny a naděje spláchnou velkými hlty kořalky a snad se potkáme zítra." Pomalu se zvedl a kývavým krokem se vydal dozadu do svého pokoje. Otočila jsem se na Swifta a vidím, jak se mu oči zalévají slzami. "Omluvte mě prosím, asi si taky už půjdu lehnout, chci se..." náhle se zajíkl, vyběhl a s bouchnutím se zavřel v pokoji. Indigo se za ním jen koukal a já věděla, na co v tu chvíli myslí. Na to, že opět vidí další mladou tvář naposledy ve svém životě, že za pár hodin možná už bude mrtvá a bez života. A já v tu chvíli věděla, že ve hrách nezemřu, že přežiju a pomstím se za všechny ze sedmého kraje. Chytla jsem jej za ruku a usmála se na něj. "Jeho určitě vidíš naposledy, ale mě tedy rozhodně ne. Slibuji ti, že vyhraju i kdyby to stálo cokoliv." Indigo se na mě přes skleněné oči usmál a podal mi do ruky mého malého pejska ze dřeva. "Používej jej tajně, ať tě kvůli něj tvůrci nezabijí." Poté se pomalu zvedl a odešel ke dveřím výtahu. "Víš, já ti věřím. Věřím, že vyhraješ. Jsi silná." Poté odešel a já zůstala v pokoji sama.

Probudila jsem se časně a dlouho ležela v posteli, kde jsem přemýšlela nad taktikou. Rychle vyběhnout a sebrat nějakou zbraň nebo běžet rychle do lesa a doufat, že pak si nějakou seženu, či se snad přidat k profíkům? Myšlenky mi prolétávaly hlavou a já málem neslyšela hluk z chodby. "Tak, už je to tady." řekla jsem si jen tak pro sebe, oblékla si nachystané oblečení a vyšla ven. Vedle dveří stáli dva avoxové a čekali na mě. Jeden se koukl na mého psíka pověšeného na krku a usmál se. Podle rysů vypadal jako někdo z našeho kraje a proto jsem se ho na to přímo zeptala. Jen se smutně usmál a odkýval mi to. Druhý za ním něco zapískal a mladík se raději rychle otočil. Společně jsme vyjeli do nejvyššího patra, odkud jsem nasedla na vznášedlo. V něm již seděli ostatní čtyři kraje, elita, které jsem nebyla ani za pohled. Vedle mě si sedl Swift, objetoval mi rychlý pohled a hned se otočil zpět. Pomalu přicházeli další splátci, sedali si kolem a dostávali sledovací zařízení do rukou. Po posledním soutěžícím se vznášedlo celé zatmavilo a my se vydali směr aréna.

Cesta byla dlouhá a já si ráda zdřímla. Probudila jsem se, až když vznášedlo s třesknutím přistálo pod zemí. Ke každému splátci se venku přidal jeden policista, který daného splátce doprovázel až do jeho kóje. V ní jsem našla jen stůl, židli a nevelký skleněný výtah, který mě měl vyvézt do arény. Pomalu jsem si sedla na židli. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce a nohy, chtělo se mi zvracet, ale přemohla jsem se a snažila se uklidnit. Myslela jsem na svou rodinu, na to, jak teď sedí u televize či stojí na náměstí v sedmém kraji a čekají na okamžik, kdy nás možná naposledy uvidí naživu. "Dvě minuty." Hlas se ozval tak nečekaně, že jsem mírně poskočila na židli. Naposledy jsem se pořádně nadechla, vstala a třesavým krokem se vydala k výtahu. Ten se pomalu otevřel a já nastoupila. "Odpočítávání začne za dvacet sekund." Výtah se pomalu rozjel nahoru a mě přepadla panika. Můj rychlý dech se ozýval ve výtahu, krev mi hučela v uších a začala se mi motat hlava. "NE!" vykřikla jsem a snažila se uklidnit. "Deset..." Ucítila jsem závan vzduchu. "Devět..." Dech se mi začal klidnit. "Osm..." Dopadl na mě první paprsek slunce. "Sedm...."  Hučení přestalo. "Šest..." Vyrovnala jsem se. "Pět..." Slunce mě ozářilo a já na chvíli nic neviděla. "Čtyři..." Najednou jsem viděla. Dvacet tři dětí na podstavcích kolem mě stojí a jsou stejně vyděšení jako já. "Tři..." Najednou se jeden z pětky, stojící o dva splátce vedle mě zakymácí a padá z podstavce. "Dva..." Výbuch...Krev...Všude kolem kousky těla. Splátce vedle mě se vyděšeně kouká a netuší co se děje, jeho zakrvácený kolega vedle něj zvrací a snaží se, aby ani kapna nespadla na zem, protože ví, že by dopadl stejně. "Jedna..." Rozhodla jsem se. Kousek ode mě leží batoh a ještě dál nožíky. Ty dvě věci budou moje. GONG... A já vybíhám.