Příchuť lásky

~ 27 ~

Bela

Seděla jsem na Liamově židly, popíjela džus, který přede mě postavil Liam než začal fotografovat. Chvíli jsem na něj zírala a bála se, že do něj dal nějaké projímadlo nebo prášky na spaní, ale žízeň byla silnější.
Neodolala jsem a pozorovala Liama při práci. Šlo vidět, že se na práci hodně soustředí a snaží se ze sebe vydat to nejlepší. Na jednu stranu jsem ho obdivovala. Stojí si za tím, co ho baví, ale jeho chování je naprosto příšerný. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě a přemýšlela, proč je vlastně takový, jaký je. Měl milujicího dědu a babičku, měl prakticky všechno co si mohl přát.
Nikdy jsem se za život nesetkala s někým, kdo by mě takto nenáviděl nebo spíš nenávidí lidi z dětského domova? Nevím. Nedokážu si tu jeho nevraživost a povýšenost vysvětlit. Ještě mě ani neznal, teda pořád mě nezná, a už mi dává najevo, že jsem podle něj nula.

,,Slečna Munro?" ozval se mužský hlas a vytrhl mě z mých myšlenek. Automaticky jsem zvedla hlavu a zadívala se do tmavě hnědých oči mladého muže, který se doširoka usmíval.

,,Ano, to jsem já," postavila jsem se ze židle a znovu se zahledela do jeho očí.

,,Máte hovor," s úsměvem mi podal telefon a následně odešel.
Ucítila jsem na sobě zvláštní pocit. Zvedla jsem hlavu od telefonu a uviděla Liama, jak se dívá mým směrem a sleduje každý můj pohyb.
Rychle jsem zatřásla hlavou a přiložila telefon k uchu.

,,Haló?"

,,Zlatíčko, konečně jsem se ti dovolala," ozval se roztřesený ženský hlas na druhém konci.

,,Caroline? Děje se něco?" mé oči zabloudily zpět k Liamovi. Naše pohledy se střetly a ani jeden z nás neuhnul pohledem.

,,Jde o dětský domov, kde jsi byla," odmlčela se a já už tušila, že to není dobré, ,,vypukl v něm požár. Několik dětí bylo zraněno a tvoje matka," už jsem jen matně slyšela, co říká. Moje srdce začalo bít jak o závod, v rukou jsem ztratila cit a upustila telefon.

,,To snad ne," zašeptala jsem a hned na to jsem pocítila slzy na své tváři. Vzpomínky se vynořily, jako by se to stalo včera. Před očima se mi objevili záblesky tmavé malé místnosti bez oken, s malou lampičkou. Spod dveří se začal šířit kouř.

,,Jsi v pořádku?" ucítila jsem příjemné teplo na mé paži. Zvedla jsem hlavu a uviděla Liama. V očích měl strach.
Nezmohla jsem se ani na slovo a jen zakroutila hlavou.
Cítila jsem, jak mi odcházejí síly. Neudržela jsem se na nohách a skácela se k zemi, ale Liamovi ruce mě zachytily, ,,sakra," zanadával, ,,dáme si půl hodiny pauzu," vzal mě do náruče a někam mě nesl. Nedokázala jsem protestoval. Rezignovala jsem, objala ho kolem krku a nasála jeho vůní.

Po chvilce jsem ucítila, jak mě pokladá na měkký povrch. Uplakaná jsem se rozhlédla kolem a všimla si, že jsem v Liamově pokoji, ,,co se stalo?" zašeptal do ticha.

,,To by vás nezajímalo,"odsekla jsem a přitáhla si nohy k tělu. Nemohla jsem tomu co jsem slyšela uvěřit. Myslela jsem si, že minulost je za mnou. Že jsem se přes to vše dokazala přenést, ale jsem pořád na začátku. A co moje máma. Co dělala v domově? Tohle ne, určitě je to zlý sen.

,,Zkus to," ucítila jsem dotyk na své tváři. Donutilo mě to se znovu na něj podívat. Najednou se díval jinak. Měl strach a snažil se číst z mé tváře.

,,Jde o dětský domov, kde jsem vyrůstala," vydechla jsem a tichým hlasem dodala, ,,byla v něm i moje matka," jen co jsem to vyslovila, znovu jsem propukla v pláč. Tohle všechno je jak zlý sen, cely můj život je jako zlý sen.
Během sekundy jsem byla v náručí Liama.
Zvedla jsem hlavu a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Liam mě objímá?