Příchuť lásky

~ 9 ~

Bela

Plakala jsem a snažila se bránit jak jen to šlo, ale rány přicházeli ze všech stran. Ruce mě bolely a já cítila, jak mi ubývají síly. Celým mým tělem proudila bolest, která byla nesnesitelná. Slzy mi tekly proudem, ale to ji nezastavilo.
,,Ne, nech toho, to bolí," vyšlo z mých úst, ,,proč, proč mi to děláš," zakřičela jsem z posledních sil.

Uslyšela jsem silné bušení a trhla sebou. V rýchlosti jsem se posadila, rozhlédla kolem sebe a zjistila, že to byl jen sen. Utřela jsem si slzy, které mi tekly po tváři a snažila se uklidnit.

,,Hej, vstávej. No tak, dělej," ozvalo se za dveřmi a následně další zabouchaní. Znechuceně a trochu ještě vyklepaná jsem vstala z postele, namířila si to ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál už upravený Liam, který se tvářil dost důležité, ,,no konečně. To ti to trvalo," zarazil se a prohlídl si mě, ,,tys brečela?" nakonec dodal.

,,Čože? Ne!" odsekla jsem a snažila jsem se koukat někam jinam než do jeho očí, ,,a kdyby ano, vám do toho nic není. Kolik je vlastně hodin?"

,,Když myslíš,"odfrkl, ,,jsou čtyři ráno."

,,Čtyři? Si ze mě děláte srandu? Bože běžte ještě spát. Normální lidi v tuhle dobu spí. Tak zalezte zpět do postele," chystala jsem se zavřít dveře, ale jeho ruka mi v tom zabránila.

,,Máš deset minut na to, aby ses probudila a oblékla a pak dalších deset minut na snídani. Pak vyrazíme. Práce nepočká. Tak dělej. Za flakání nedostáváš peníze," s těmito slovy odešel. Rychle jsem za ním zabouchla dveře a měla chuť křičet vzteky. Idiot jeden. To on mě neplatí.
Pořádně jsem se nadechla a rovnou zaplula do koupelny, kde jsem si opláchla obličej.

Během deseti minut už jsem byla v kuchyni, kde na lince stálo presso s mlékem. Podívala jsem se do jídelny, kde seděl Liam u notebooku a kávu měl před sebou.
Pousmála jsem se nad tím, že mi udělal kafe, vzala jsem si k tomu croassan, který ležel s ostatními u chlebniku a zamířila si to k němu. Bez zeptání jsem se posadila, kousla jsem si do pečiva a následně napila kávy.
Přemýšlela jsem, zda mám poděkovat, ale zase ve mě převládal hněv za to, že mě vzbudil nebo mu mám být spíš vděčná? Zbavil mě noční můry, která jako skoro každou noc přicházela.

,,Co je tak důležité na práci, že musíme vstávat tak brzo?" místo poděkování jsem pronesla tuto větu.

,,Ranní pláče, dál doskáče. To neznáš?" zvedl hlavu od notebooku a určitě si musel všimnout mého vraždícího výrazu, protože hned na to se uchechtl, ,,mám zakázku na focení, které musím nafotit brzo ráno, jinak to nejde a jelikož jsi má asistentka, tak pěkně půjdeš semnou," podíval se na hodinky, ,,za tři minuty odcházíme," zaklapl notebook, vstal a odešel.

***

Venku byla docela zima. S Liamem jsme dojeli někam mimo město a já začínala mít pocit, že se mě chce zbavit. Že jen co se otočím, přiskočí ke mně, praští mě lopatou a mé bezvládné tělo pohodí někdy do příkopu. Zakroutila jsem hlavou nad svými myšlenkami a snažila se soustředit, kam to vlastně jdeme.

,,Už tam budeme?" promluvila jsem do ticha, které bylo mezi námi.

,,Dočkej času, jako husa klasu," pronesl a mými žilami začal kolovat hněv. Natáhla jsem se pro šišku, která se mi z čista jasna připletla do cesty a hodila ji po něm.
Najednou se prudce otočil, přiskočil ke mně a natlačil mě k nejbližšímu stromu. Nestačila jsem nijak reagovat. Mezi našimi těly bylo minimum místa a jeho dech jsem cítila na své tváří.

,,Ty budeš zlobit?" zašeptal a prohlížel si můj obličej.

,,Když zlobíte vy, můžu i já," řekla jsem bez váhání.

,,To je v nějaké příručce pro asistentky?" zahleděl se mi do očí.

,,Nevím, zeptám se, až potkám nějakou asistentku, která má zkušenosti s egoistickym a povrchním šéfem."

,,Zasloužíš si na holou."

,,Mám to brát jako násilí na pracovišti nebo jako sexuální obtěžování," kousla jsem se do rtu a čekala na jeho reakci.

,,Jsi vážně neskutečná," poodstoupil ode mě, pousmál se a pokračoval dál.
Povzdechla jsem si a dala se do kroku.

Rozhlížela jsem se kolem a neviděla nic jen stromy, větve, stromy. Mám ráda přírodu, ale nemám ráda, když nevím, kam jdu. Proto jsem popoběhla, abych srovnala krok s Liamem. Vyčarovala na obličeji široký úsměv a pronesla: ,,Tak už tam budem?" v tu ránu Liam zastavil, prohlédl si mě od hlavy až k patě.

,,Měl jsem teď pocit, že jsem se objevil v tom animáku Shrek a že na mě mluví osel. Zastavil jsem, podíval se na tebe, no, jako osel nevypadáš, ale kdyby sháněli jeho příbuzný, tak se přihlaš. Myslím, že by tě brali všemi dvaceti."

,,To myslíte vážně? Kdybych dostala takovou nabídku neváhala bych. Aspoň bych neměla za šéfa povrchního bratrance Shreka," ušklíbla jsem se na něj a pokračovala dál v chůzi.

,,Kam si myslíš, že jdeš?" otočila jsem se a naznačila mu, že tudy. On jen zakroutil hlavou a vydal se cestičkou po své levici.