Až na pokraji smrti

Začátek: kapitola II.

Jak já nesnáším cestu autem. Vždycky to trvá dlouho a je to nudný. „ Tati jak dlouho to bude ještě trvat?"řekla jsem otráveně. Odpověď přišla hned: „ještě asi 10 minut." Táta se na mě podíval a zase odvrátil pohled dopředu. Čas ubýhal rychle a konečně jsme dojeli na místo. Babička s dědou bydleli v Kolíně a cesta k nim trvala asi 1 hodinu,ale mně to někdy připadalo jako věčnost.

Všichni jsme vystoupili z auta a šli za babčou a dědou. Babička nás pevně objala a dala nám pusu na tvář,moje mladší sestra Marie se zatvářila kysele,ale babičku taky objala.

Vešli jsme do tmavé místnosti, která byla jemně vyzdobená různými obrazy a fotkami naší rodiny. Vešli jsme do kuchyně a sedli si ke stolu. Babička nám hned dala naše oblíbené ovocné knedlíky s jahodami. Když jsem se chtěla pustit do jídla babi se mě musela zeptat na otázku, kterou bych radši neslyšela: „Tak co Neli už máš nějakýho kluka?" Moje odpověď ji určitě nepotěšila: „Zatím nikoho nemám." Babičky tvář nejdříve zesmutněla,ale pak se objevil úsměv:„Určitě se někdo brzy objeví." Pak se mě hned začala ptát na moji váhu a jestli jsem nestloustla,ale než jsem stihla odpovědět už zase mluvila o tom,že mi to teď sluší víc a jak jsem pěkná holka. A pak už si povídala s Marií.

Při zpáteční cestě jsem přemýšlela o tom co mi babička řekla. Hlavou mi její slova lítaly až do příjezdu domů. Když jsme vylezli z auta bylo už pozdě a proto jsme šli všichni rychle spát, já jsem se musela kouknout kolik jsem vážila minulý rok,v deníku bylo napsaný že moje váha byla 55 kg tak  jsem se šla ještě zvážit moje váha ukazovala 57 kg. Babička měla pravdu přibrala jsem. Rozhodla jsem se od zítřejšího rána zhubnout a jakmile jsem to dořekla únavou jsem spadla do postele a usnula jsem.

Ráno jsem si dala lehkou snídani pak následoval oběd a večeře. Začala jsem cvičit a chodit na dlouhé procházky,omezila sladký. Moje sny o hubenější postavě se už začaly plnit. Za 1 měsíc moje váha klesla na 55 kg. Byla jsem ráda a tak mě napadlo, že by nebylo špatné ještě něco shodit, přeci jenom jsou to jen 2 kg a byla bych i hezčí. A tak můj život pokračoval.

Jednou jsem seděla u stolu a pročítala jsem si časopis,předemne mi najednou přistál talíř s tousty, které si udělaly a přinesli moje kamarádky. „Tak co pořád čteš?" Zeptala se mě Klára. „ Jo ještě pořád jo." Odpověděla jsem. Bára uchopila jeden toust do ruky a začala ho žvýkat. „ Vem si taky. " Řekla mi.
„ Ne díky" Odmítla jsem i když mi kručelo v žaludku.

Takže tohle je další část zase se omlouvám za chyby a doufám, že se příběh líbí.
Vaše Miška
(468 slov)