I'm not melodramatic

-

Připadalo mu, že je všechno studenější než kdy dřív. Byl obklopen teplem, všudypřítomným teplem – sálalo z lávy kolem, teplá byla ruka, která mu svírala krk, stejně jako druhá, která ho držela za vlasy, teplý byl dech, co cítil na zátylku. A přece mu byla taková zima.

„Tommy!" zakvílel znovu, zaslepený strachem, slzami, co se mu řinuly z očí, i bolestí, kterou zanechávaly, když se mu propalovaly kůží. „Prosím, já nechci umřít!" žadonil zoufale, snažící se neúspěšně křičet proti pevnému sevření hrdla.

„Ghostbure!" křičel Tommy zpátky s podobným zoufalstvím v hlase i tváři. Přešlapoval na můstku před lávovou propastí, cukal sebou k ní a zpět – jako by bojoval s nutkáním do ní skočit, přeplavat ji a pokusit se uvězněnou duši dostat bezpečně na druhou stranu. Jako by si nebyl až příliš dobře vědom toho, že by mu syčící tekutina vzala svým žárem maso z kostí, sotva by se jí dotknul.

„Tommy, prosím!" brečel duch vytrvale dál, jak se kroutil v Dreamově sevření.

„Ty ne-, ty neumřeš!" volal za ním Tommy rázně, ale v tuhle chvíli to byl opravdu planý slib. Nemohl udělat vůbec nic, vydaný na milost a nemilost strážce vězení úplně stejně, jako byl duch vydaný na milost jedinému vězni.

„Prosím!" zalapal Ghostbur po dechu, sotva se sevření kolem jeho krku ještě zpevnilo. „Já nechci Wilbura zpátky!" naříkal bez sebe strachem a modré slzy se z něj odpařovaly tak, že kolem něj tvořily téměř dojem kouře.

„Ticho! Všichni buďte zticha!" křičel Sam přes všechny přítomné i hučící lávu pod nimi, ve snaze si zjednat pořádek na vězeňské půdě.

„Pusť mě ven!" zavrčel Dream nesmlouvavě, což u Ghostbura vyvolalo jen další vlnu zoufalého pláče.

„Ghostbure," pokusil se Tommy o klidný hlas. Pomalu natáhl ruce před sebe v uklidňujícím gestu, navzdory tomu, že byl od ducha i jeho největšího ohrožení příliš daleko. „Počítej do deseti. Počítej do deseti, Ghostbure. Do deseti. Jedna... Se mnou! Dva..."

„Jedna, dva," zopakovala po něm duše poslušně, se stále vyděšeným hlasem.

„Tři – my tady neumřeme – čtyři, pět – je to v pořádku, všechno je v pořádku – šest – mysli na svou modrou..."

„Sedm..."

A duch se náhle propadl do vzpomínky, ve které taky počítal. Kterou si nepamatoval, nebo minimálně ne, pokud o tom sám mohl rozhodovat. Počítal a pevný Wilburův hlas se rozléhal nad jezerem i dřevěnou lávkou na něm.

„Sedm."

Pozoroval oba muže na lávce, jak se od sebe při každém čísle o krok vzdálili. Byla pořád hluboká noc, bože, boje trvaly už tak dlouho. Připadalo mu, že je na pokraji vyčerpání. Chvěl se únavou, všemi pocity, co se v něm nastřádaly. Chvěl se tím, jak pořád cítil v puse odpornou pachuť smrti, jako chladný dotek, co zůstal ve všech smyslech kdesi v pozadí. Jako by při jemných pohybech stále fantomově cítil meč, co mu prošel žebry.

„Osm."

A Tommy byl ochotný tím projít znovu. Ten pitomý kluk, co sahal Dreamovi sotva po ramena, co byl samá noha, samá ruka a nic víc, co mu bylo šestnáct sotva pár měsíců a už bojoval ve válce, která nebyla jeho. Už přišel o první život, který někteří ztratili až dávno v dospělosti.