5. ... a Erebor nám bude svědkem

1. část

Autor: Lanevra
Beta: Patoložka
Hlavní postavy: Thorin, Bilbo
Vedlejší postavy: Dwalin, Balin, Bard
Hlavní páry: fem!Thorin/Bilbo
Vedlejší páry: Dwalin/fem!Thorin
Stručný děj: Noc před odplutím z Jezerního města směrem k Ereboru se nese ve znamení oslav. Některé jsou hlasité, plné piva, jídla, zpěvu a tance a jiné jsou tiché a lámající srdce.
Poznámka: Opět trochu handrkování s časem. Tentokrát jsem Kiliho utrpení o jeden den prodloužila, aneb nebojte, Tauriel ho zachrání - no jo no, co se dá dělat, ten pár má potenciál k zajímavým prasárnám, tak ho mám ráda.
Dopsáno: 2015
Počet slov: 40 000 (přibližně)

Frustrovaně se podíval na svou od marmelády zamazanou ruku. Ani už se nedivil, že tu nikde v dosahu není ubrousek, natožpak miska s vodou nebo koneckonců třeba jenom umyvadlo s krásnými mosaznými kohoutky. Nikde během jejich cesty, až na Roklinku, se mu takového závanu domova nedostalo, takže to by přežil. Daleko, daleko horší bylo, že mu to vlastně nevadilo. Zvykl si. Okoukal od trpaslíků jejich nevybíravé způsoby stolování a hlasité krkání od Gloina mu už nepřipadalo nechutné. Ne, ani trochu. Rezignoval na velkou část svého pytlíkovského vychování a teď udělal další krok směrem k barbarství, když jahodovou marmeládu jednoduše slízl z prstů.

Pečlivě olízal i tu poslední kapku a pak si, starší v Hobitíně by se zhrozili, utřel ruku do kalhot, což jak doufal, bude největší špína, kterou na nich v následujících pár hodinách minimálně vůbec bude mít. To ale ještě nevěděl, že Fili sedící v čele stolu hned po jeho pravici z naprosto nepochopitelných důvodů vyprskne své pivo jeho směrem s takovou razancí, že mu dobrá půlka skončí na obličeji a košili. Kapky mu stékaly po tváři a jejich pach, tak brzo po ránu, nebyl rozhodně něco příjemného. Zvedl ruku a setřel je rukávem už beztak poprskaného kabátce.

„Fili, jestli sis nevšiml, tak jsi mě právě poprskal,“ upozornil mladého trpaslíka nevlídně, když se vlastním rukávem pokoušel otřít si pivo taky z předku košile.

„Copánky!“ vykřikl Fili místo jakékoliv omluvy, nebo třeba jen náznaku, že by si výtky všiml, a divoce zagestikuloval směrem k druhému čelu stolu.

Jeho mávání rychle upozornilo Kiliho, který zvedl hlavu od svého talíře a jeho díky zranění stále pobledlá tvář se okamžitě rozzářila širokým úsměvem.

„Strýčku… s těmi vousy tě skoro nejde poznat,“ zahlaholil Kili vesele.

Thorin… Thorin byl tady.

Bilbo trochu znervózněl. Od jejich velkého útěku z elfského vězení až do teď neměl tolik příležitostí se s Thorinem setkat o samotě, kolik by si přál. I když samozřejmě cosi v něm, jeho srdce nejspíš, si přálo s trpaslíkem strávit ideálně všechen čas od úsvitu až do hluboké noci. Představy jich dvou na lavičce přede dveřmi jeho pelouchu, jak sedí při západu slunce a pokuřují, by nazval už skoro vlezlými, zvláště když mu zrovna včera večer nedaly spát. Ne drak, který seděl v hoře jen na dohled od města. Ó né! Ten by byl pro Bilba Pytlíka moc obyčejný kazič dobrého spánku. Jemu ho musel samozřejmě ničit pohledný trpasličí král, to bylo totiž daleko racionálnější.

„Ano, nechal jsem si svůj plnovous, netřeba kvůli tomu dělat až takový povyk. Dbejme na to, kdo je náš hostitel,“ přerušil jeho bloudící myšlenky Thorinův velmi blízký hlas.

Potlačil třas, který mu díky těm několika slovům proběhl tělem, a pomalu, pomalinku a jen nepatrně se vyklonil zvláště zpoza Dwalinova vysokého a širokého těla stínícího mu výhled na čelo stolu. A také na Thorina, který tam prostě jenom tak stál. Čítával o takových těch okamžicích, kdy se hlavní hrdina milostného románu poprvé podíval na svou vyvolenou a byl ohromen její krásou. V inscenacích v Hobitíně většinou ten okamžik doprovázely zvonečky a tamburína, navozující tu správnou atmosféru. To byly ale samozřejmě divadelní hry a romány. Ve skutečnosti za jemně povlávající záplavu hnědých vlasů mohl prostě jen průvan z otevřeného okna a světlý odstín Thorinovi kůže byl dán, co si budeme nalhávat, tím, že ze sebe smyl několikatýdenní špínu, ale to nebránilo tomu, aby se mu na tváři vytvořil přihlouplý úsměv. Měl by s tím přestat, nebylo to ani trochu slušné, ale někdy byl prostě trpaslík tak majestátní… přitažlivý. Jako zrovna teď, oděný do rudé košile, která mu střihem moc slušela a... Oh! Copánky! Teprve teď si jich všiml. Tří naprosto nových copánků, které ale nebyly zapleteny v Thorinových dlouhých vlasech, nýbrž v jeho plnovousu, který byl, jak si Bilbo pamatoval, v elfské cele dlouhý až někam na prsa. Copánky ho zkrátily a kovové kroužky, které na nich vysely, mu dodaly mohutnost, ale bylo to vlastně… velice pěkné. Nemohl si pomoci, byl prostě rád, že se Thorin nerozhodl si znovu vousy oholit, protože ten pocit, když se v nich probíral, byl nezapomenutelně příjemný. I teď ho cítil na bříškách svých prstů, stačil jenom pohled na trpaslíka, který si bezděčně přejel rukou po nejširším copánku na bradě.