5. ... a Erebor nám bude svědkem

5. část

Probudil se strachem. Srdce mu splašeně tlouklo a jeho první instinkt byl utíkat, kdyby nebyl téměř bez možnosti skutečného pohybu uvězněný pod těžkou rukou, která ho pevně držela kolem pasu. Právě jen to mu dalo těch pár potřebných vteřin, aby si uvědomil, kde je. Byl v Bardově ložnici a ten, kdo ho objímal a jehož tělo se mu tisklo na celá záda, byl samozřejmě Thorin. Živý a zdravý, poklidně oddechující nad jeho hlavou a s rukou položenou na Bilbově břiše a hrudi ve velmi majetnickém gestu.

Nestěžoval si, naopak se trochu schoulil v tom pevném, teplém objetí, hřejícím skoro, jako kdyby se tiskl ke kuchyňským kamnům zabalený do kožešiny. Ostatně, Thorinova ruka byla pokrytá tak hustou vrstvou chlupů, že to skoro kožešina byla. S úsměvem po paži sklouzl dlaní až k ruce, kde propletl své prsty s těmi svého... manžela. Dobrá, to slovo bylo stejně zvláštní, jako předchozí noci 'snoubenec', ale vlastně ne špatné. Však to bylo jenom slovo a on se naučil nedávat na slova takovou váhu jako ostatní, protože kdyby to udělal a připustil si všechny ty pomluvy, co o něm šly v Kraji ještě předtím, než utekl za dobrodružstvím, nejspíš by tu teď nebyl. Schovával by se dál na Dně Pytle a nezažil by včerejší noc, kdy se mohl dotýkat své naprosto dokonalé trpaslice – ale potichu s označováním Thorina za trpaslici – líbat její silné svaly, lísat se k jejím báječně chlupatým stehnům, tahat ji za vousy - Bilbova nová osobní záliba, laskat její nevelká ňadra... Zavrtěl se, jak mu vzpomínky z minulé noci začaly přinášet dobře známý pocit pod pasem, který ho nutil rukou pomalu vklouznout pod peřinu ke svému tvrdnoucímu penisu.

Než se k němu ale skutečně dostal, Thorin si ho k sobě přitáhl tak pevně a prudce, že mu z hrudi vymáčkl dech a Bilbo mohl cítit, jak se jeho žebra pod pevným stiskem prohýbají.

„Nemel sebou, půlčíku. Chci spát..." zavrčel Thorin hlubokým, rozespalým hlasem kdesi nad jeho hlavou.

„Ano, ale... ach... moje žebra," zamumlal na zpět a sevřel zápěstí ruky, která ho držela.

Stisk téměř okamžitě povolil a stal se zase pevným objetím, místo hrubého svěráku, který hrozil, že ho rozmačká. Bezděky, a zároveň s překvapivým vzrušením, ho tak napadlo, kolik bude mít na sobě asi modřin nebo, chraňte jednoho slušného hobita před takovou ostudou, obrovských cucfleků ohraničených kůží pupínkatou od vousů. Když si velmi jasně vybavil Thorina, jak hrubě... nenašel lepší výraz než 'rajtuje' na jeho penisu, bylo docela s podivem, že dokázal pohnout nohama bez bolesti v kyčlích.

„Hmm, můj křehký hobit," zabručel Thorin a jeho dlaň, doposud ležící na Bilbových prsou, začala pomalu klesat dolů. „Zapomínám, že jsi jako zlatá krajka; stačí trochu víc stisknout a..."

„Mě se nemusíš bát stisknout. Nejsem tak křehký," nesouhlasil nespokojeně, byl hobit, ne panenka z porcelánu, které se mohla rozlámat. Velmi důrazným tlakem naznačil, kam by měla Thorinova ruka klesnout. Uslyšel nepatrný smích, hlavně ho cítil v podobě chvění širokého hrudníku opřeného o jeho záda, a pak také cítil usmívající se rty, které se mu přitiskly na rameno. Široká ruka ale každopádně vklouzla pod přikrývku a směle zamířila až dolů k žádostivému penisu. Vydechl a kousl se do vlastního rtu, maje na paměti, že tady musí být potichu, jinak bude rušit Barda a jeho děti. Být něčí host a dělat nepřiměřený hluk, který přidělával hostiteli starosti, bylo pro slušně vychovaného hobita naprosto nepřípustné. Jenže to bylo tak těžké, když horká, trochu hrubá dlaň klouzala nesnesitelně pomalu po jeho penisu. Pohnul boky vstříc dotekům, ale Thorin byl neúprosný a nezrychlil ani přes tak naléhavou žádost.

Hlasité zaklepání na dveře přišlu v tu nejméně vhodnou dobu. Trhl sebou v objetí, až vyklouzl zpod těžké paže a div že neskončil ležící na zemi vedle postele. Srdce mu divoce bilo, jen už ne vzrušením, nýbrž proto, že byl k smrti vyděšený. Rychle pochopil, že se není čeho bát, a ruměnec mu zbarvil tváře, ale stejně takové hrozné šoky po ránu ještě před snídaní byly na jednoho hobita trochu moc a to den teprve začínal.