5. ... a Erebor nám bude svědkem

2. část

Vesele poklepával nohou do rytmu písně, které se nesla nad městem. Doma v Hobitíně se snažil z každé oslavy vykroutit co nejdříve - co by tam také dělal? - a nikdy mu na mysl nepřišlo, že by mu kdy chyběly, zvláště když kvůli nim občas nemohl v noci spát. Jenže… chyběly. Chyběly mu neuvěřitelně moc. Hudba, rozesmáté tváře a pivo tekoucí proudem. Dokonce mu ani nevadilo, že si pro korbely musel chodit davem velkých lidí, místo, aby mu je nosili na stůl jako správnému váženému panu Pytlíkovi. A společně s tím, že starosta odešel, což uvolnilo atmosféru, a protože měl v sobě už dva plné lidské džbánky, mu to vadilo stále méně a cítil se příjemně lehce. Ne opile, oh to ještě ne, ale vesele určitě ano. Uvolněně. Šibalsky… a také trochu znuděně, když stál frontu na další pivo. Jeho pohled přitom líně klouzal přes stoly plné jídla ohraničující taneční parket. Zvláště hledal známé tváře a také je rychle našel. Bombur seděl, jak jinak také, stále na svém místě a oddával se své největší vášni, tedy jídlu a pití. Jak by také ne, když měl dobrou a veselou společnost v podobě Gloina. Stejně jako jeho bratranec i Oin seděl u stolu a podle směru trouby byl v družném rozhovoru s Balinem a Dorim. Kousek od nich, ve společnosti hned několika děvčat byl překvapivě Ori, který jim nejspíš v sešitě ukazoval nějaké své kresby. Podle širokého, spokojeného úsměvu nejen na jeho tváři se tam všichni dobře bavili. Taneční parket pak okupoval Bofur společně s Dorim a také Bifurem, i když posledně jmenovaný kolem sebe neměl kyprá natřásající se děvčata, nýbrž tančil docela sám a nevypadalo to, že by mu to nějak ubíralo na veselosti. Trochu překvapení bylo, že nikde na parketu ani v dohledu nebyl Fili s Kilim, přestože na začátek oslavy zcela určitě dorazili. Nejspíš se museli někdy během večera vytratit, možná ne sami, napadlo ho s pobavením.

A konečně, samozřejmě Thorin.

Ten seděl poklidně, majestátně na svém místě, jen kousek od velké polstrované židle, která tu zůstala po starostovi, a bavil se s Dwalinem. Jejich rozhovor musel být na rozdíl od toho mezi Balinem, Oinem a Dorim spíše vážný, jelikož jejich tváře se zdály být zamyšlené. Respektive Thorin se tvářil zamyšleně a pokyvoval hlavou, u Dwalina se nedalo poznat, jestli vůbec zná nějakou jinou emoci, než navrčenost a vyložený vztek. Na tom teď ale vůbec nezáleželo, daleko větší starost mu dělalo, že se Thorin tak mračí. Žaludek mu poklesl v těle, náhle jako kdyby ho něco zmrazilo a podíval se směrem k hoře hrozivě čnící v dálce.

Mohla to být jejich poslední noc na tak příjemném místě, jako byla Jezerní město, vlastně to mohla být jejich poslední noc vůbec v životě a Thorin si právě tuto noc dělal starosti. Ve své zádumčivosti a melancholii byl sice opravdu přitažlivý, přímo zvoucí k tomu, aby se jeden pokusil prozkoumat jeho nitro, jeho duši a zamilovat si ji, a to dokonce i někdo tak prostý jako Bilbo, ale právě teď pro vážnost hraničící se smutkem prostě nebyl prostor a čas. Ne, dnes se měl Thorin bavit. Když už ne se opít do němoty, tak se alespoň příjemně obludit, hodně najíst, možná si zatancovat… Ne, tancující Thorin byl až moc neuvěřitelná představa, ale pití a jídlo a pak zbytek noci v posteli s ním po boku, to by bylo něco, s čím by mohl trpasličí král souhlasit. Když se to správně podá, tak určitě.

Nechal pivo pivem, beztak před ním bylo ještě pět lidí, a rozhodně vykročil směrem k Thorinovi, aby vzápětí narazil do prvního velkého člověka. V duchu se za to pokáral. Jako kdyby nikdy nenavštívil hospodu v Hůrce nebo koneckonců se tu neproplétal davem posledních několik hodin. Jako hobit mezi velkými lidmi prostě nemohl nikam rázně dokráčet. Místo toho se lehce propletl mezi popíjející skupinkou rybářů, bavících se o svých nejlepších letošních úlovcích, kolem tří starších drben, které kritizovaly děvčata, co tančila s Bofurem, a rychle k hlavnímu stolu.