5. ... a Erebor nám bude svědkem

4. část

„Zloději?“

„Co?“ trhl sebou překvapeně a rozhlédl se.

„Jsme tu,“ pokynul Thorin hlavou ke schodům, u jejíž paty stále. Skutečně to byly schody k Bardovým dveřím. Docela překvapivě se po cestě neztratili, i když nedával pozor a nechal vedení na trpaslíkovi. Možná nakonec nebyl v navigaci tak špatný, jak to vypadalo, když se dokázal ztratit i v Hobitíně.

„Oh, jistě… mám?“ naznačil rukou nahoru.

„Tvůj nápad, tvůj přítel, tvoje tradice.“

„No samozřejmě,“ zamumlal si pro sebe, ale bez skutečného odporu vyběhl po schodech k Bardovým dveřím.

Nejistota, jestli jim pomůže, byla nejspíš nakažlivá, protože teď, když stál před dveřmi a měl zaklepat, váhal a trpaslíkova stálá přítomnost za zády, doslova vyzařující jeho skeptický názor na věc, zrovna moc nepomáhala. Posbíral tedy odvahu a decentně zaklepal na dveře, žádné to příšerné třískání, kterým by se dovnitř dobývala většina trpaslíků. To by alespoň mohlo pomoct navodit přátelskou atmosféru.

Dveře se s tichým skřípnutím otevřely, ale nestál za nimi Bard, kterého očekával, nýbrž jeho nejstarší dcera. Rychle v paměti zapátral po jejím jméně.

„Zase vy? Co chcete?“ zeptala se nevlídně, dřív, než ji stačil pozdravit, a vstoupila do dveří tak, aby alespoň jemu sukní zatarasila celý výhled. Stačil jen postřehnout druhou Bardovu dceru, jak se zvědavě otáčí od stolu.

„Krásný večer, slečno Sigrid. Je tady váš otec? Chtěli bychom s ním mluvit, kdyby to bylo možné,“ požádal ji uctivě, konverzačním tónem a s přátelským úsměvem na tváři. Nebyl sebemenší důvod, proč být stejně naštvaný a mračící se jako Thorin nebo jejich možná budoucí hostitelka.

„Můj otec tady...“

„Kdo je to, Sig?“ ozval se zezadu hlas a vzápětí už se za lidskou dívkou objevil Bard. „Vy? Opět? To je mi ale překvapení.“

„Ano. Přeji dobrý večer,“ usmál se vzhůru na vysokého muže. „Moc se omlouvám, že přicházíme tak na noc, ale vážně to nesnese odkladu, jen doufám, že jsme vás nevyrušili při jídle. To bychom nechtěli.“

„Ne, to je v pořádku, už jsme dojedli. Co vás sem přivádí?“ zeptal se Bard ne vyloženě nevlídně, ale ani to nebylo přátelské.

„Popravdě je to osobní věc, se kterou jsme za vámi s Jeho Výsostí chtěli…“ Pohlédl napravo, kde očekával, že uvidí stát trpaslíka, ale nebyl tam. Podíval se tedy na druhou stranu, ale ani tam nebyl. Až pak si všiml, že Bard hledí někam dozadu za jeho hlavu, takže se trochu víc obrátil a uviděl Thorina stojícího už úplně u zábradlí, ruce složené na prsou a kamennou masku ve tváří, jak oplácí Bardovi jeho pozornost stejně temným pohledem, jaký na něj velký muž upíral. Nemohl si pomoci a trochu unaveně si povzdechl. Bylo jasné, že jediné, co jim brání se do sebe pustit alespoň slovně, je on stojící mezi nimi a přitom byl jejich spor tak dětinský. Vždyť ani netušil, proč se vzájemně nemají rádi, když jim předtím člověk pomohl a vycházeli spolu… dobrá, nikdy spolu nevycházeli tak, že by to vypadalo jako přátelství, ale to ostatně ani on sám s Thorinem dřív nevycházel nejlíp. Kdyby se ti dva lépe poznali… ale to bylo k rozvažování na později.

„Chtěli bychom s vámi o něčem mluvit, pane Barde,“ dokončil načatou větu.

Bard k němu pomalu sklopil pohled.

„Nemyslím, že máme o čem mluvit,“ podotkl Bard, ale nevypadalo to, že by jim hned zabouchl dveře před nosem. „Snad jen vyjma toho, proč se vy paktujete zrovna s těmito trpaslíky? Vypadáte jako slušný a milý člověk, nemáte zapotřebí nasazovat svůj život v trpasličí loupežné výpravě, která… nebude mít dobrý konec.“