Rooms

Pokoj s číslem 203, dětské hračky🦄

Chlap.
Pokaždé, když tam vejdu je tam smrad. Stařecký , jaký určitě všichni znáte. Pokaždé, už druhý týden.

Pokoj by jsem opsala jako menší byt dva plus ká-ká , bez kuchyně.
Pro lepší představu bych vám to ale předsi jen popsala detailněji.

Takže, po vstupu do místnosti se nachází dvě koupelne. Po levé ruce i pravé jedna a hned od vstupních dveří jde vidět do dvou pokojů stejné dispozice.
Chápejte levý a pravý pokoj. V pokojích se nachází postele,stolek, u kterého je židle a skříň.Tož vše.

Tenhle pokoj nesnáším odkdy v něm bydlí tenhle chlap. Nechodím tam ráda, přímo se ho stráním. Už jenom ten puch mi způsobuje závratě.
Znáte ten pocit, když něco smrdí tak moc, že se raději pokoušíte nedýchat vůbec? Tak, a přesně tohle je on.
Chlap smíchaný s močí a vráskami.

No, ale pojďme k věci.
Bydlí v tomhle pokoji něco přes dva týdny. Pokaždé, když vstoupím dovnitř, scénář je stejný.
Smrad, chlap, nemluvící,sedící na židli v pravém pokoji, koukající do monitoru laptopu, prohlížející si inzeráty na mnou neznámém portálu internetové stránky.
Nikdy nepozdraví, když přijdu, no vždy řekne bye, když odcházím.
Panebože, proč zrovna tenhle pokoj musí mít tolik metrů čtverečních?

No nic, zatnu se a uklízím. Klasika. Dělám postele, kontroluju minibar ,který se nachází jenom v levém pokoji, ke kterému se zachvíli vrátíme.
Pak už zbývá jenom utřít prach, uklidit koupelně, vysát a vytřít.

V levém pokoji, o kterém jsem říkala,že se k němu vrátíme, se vždy zarazím.
Všude jsou rozházené dětské hračky, ústřižky barevných papírů, no dítě jsem zde nikdy neviděla.
Každý každičký den, přibývají nové a nové hračky, které dohromady stěmi předošlými vytváří bordel a chaos.

Přemýšlím, jestli tenhle chlap produkující smrad a husí kůži může vychovávat dítě. Přemýšlím, jestli je to tak starý tatínek,nebo spíš děda. Kdo by ale dobrovolně svěřil dítě...jemu?

,,Bye ,, zazní od počítačového stolku znovu ve chvíli, kdy odcházím.

Scházím schody směrem k recepci za účelem otázky ohledně prádelně. No to,co se dozvídám, mi vyráží dech. Myslím, že jsem se právě zbláznila, nebo tak něco.

Na recepci stojí lidi a tak se rozhodnu postavit za ně a vystát frontu.
Vše probíhá jako obvykle.
Recepční vyplní papíry, obeznámí lidi s pravidly chodu hotelu a následně jim předává klíč. Klíč s číslem 203!

Vyjeknu a říkám jí, že v pokoji s číslem 203 jsem zrovna byla a již tam někdo bydlí. Jdeme se tam tedy společně podívat.
Zaklepu, jako každý den, otevírám a...a v pokoji nikdo není!
Recepční je spokojená a odchází se slovy, že jsem si asi jenom spletla patro.
Nespletla. Pokoj téhle dispozice je v celém hotelu jenom jeden jediný.

Kam ale najednou zmizl ten chlap, papíry, hračky? Kdo a kam to mohl uklidit za necelých deset minut?
Ptala jsem se i ostatních pokojských ale všechny jenom kroutili hlavou zleva do prava, na znak nesouhlasu.
Srdce mi tluče jako o závod. Tolik adrenalinu jsem v těle již dlouho neměla. To předsi není možné. Nebo ano?

Ani po příchodu domů se nemůžu zbavit pálčivého pocitu na hrudi. Mysel mi v hlavě vytváří různé scénaře a já reálně nevím, jestli navštívit lékaře, nebo blázinec.
Rozhodnu se alespoň nachvíli myšlenky na sled událostí z dnešné směny zahnat do úzadí a tak si pouštím video na youtube a přicházím na jiné myšlenky zrovna ve chvíli kdy....

Kdy můj telefon zcela zamrzne, display září různýma barvama až se mi na něm zobrazí inzerát.
Prodám syna, který se správá, jako dcera. Jmenuje se Bye (Baj).
Inzerát byl přidán v roce 1934.

Já nevěřím vlastním očím. Ta ztránka, na které inzerát vysel byla přesně ta samá na kterou se díval ten pán z pokoje 203. Ten portál již neexistuje. Vlastně to ani nebyla ztránka. Byl to jakýsi ústřižek z novín.
Co přesně tohle vše znamená? Přemýšlela jsem tak dlouho, dokud moje tělo nezmohla únava a dokud jsem neupadla do hlubokého spánku.

Hned ráno po probuzení jsem na něj zase hned myslela. Projížděla jsem inzeráty, zprávy a vše možné z daného roku. Byl tam..malý chlapeček v kovové židli přivázán koženými provazi znemožňujícími pohyb.
Rodiče dostali doživotí za obchod s dětmi. Dítě podlehlo zraněním. Podlehlo zraněním přesně v pokoji s číslem 203. I když tenkrát to dle dostupných informací nebyl hotel, ale obytní dům.

Myšlenky v mé hlavě si předávali štafetu a běželi jako o závod.

Od té doby se  již nebojím. Je tam. Bye. Malý chlapeček, který zestárnul až po smrti. Někdy, když tenhle pokoj uklízím na něj mrknu a jindy mu zase přinesu balík bonbónů. A na příště...na příště mám pro něj připravenou panenku.Vybral si mě.

To je příběh o dětských hračkách z pokoje 203. Bye.