Katarina (POZASTAVENO)

Pátá kapitola

Procházeli jsme se s Adrianem po naší krásné zahradě. Dnešní den je opravdu krásný. Svítí sluníčko, ale zároveň foukal jemný vánek. Kráčeli jsme v  tichosti.

"Tahle zahrada se mi na celém paláci líbí asi nejvíce." prolomím ticho.

"Ano. Je opravdu nádherná. Musím říct, že hezčí jsem za svých cest ještě neviděl."

"Taky že máme jednoho z nejlepších zahradníků na světě." pochlubím se.

"O tom nepochybuji." usměje se.

"Pověz , Adriane, co se ti nejvíce líbí na našem paláci." Adrian se v tu chvíli zastaví a já ho napodobím. Stojíme proti sobě. Zadívá se na mě a usměje se.

"Ty." vysloví jedno jediné slovíčko. Mně se ale díky němu rozletí motýlci v břiše, způsobí mi zčervenání a stydlivý úsměv úsměv. 

Skloním hlavu a zadívám se na své ruce. Chytne mne za bradu a hlavu mi zvedne tak, abych se mu dívala do očí. Pohladí mě po tváři a nakloní se, jako kdyby mě chtěl políbit.

V tu chvíli mě zachvátí panika a já se od něj odtáhnu.

"Pojď, ukážu ti své nejoblíbenější místo na mém nejoblíbenějším místě,"  chytnu ho za ruku a oba se rozeběhneme.

"Tadáá." zvolám, když se zastavíme. Před námi stojí ohromná mohutná lípa na jejíž větvi visí houpačka.

"Páni, tu si pamatuju. Nečekal jsem, že tady pořád je."

"Ano, prosadila jsem si to u tatínka." Posadím se na houpačku.

"Rozhoupeš mě prosím?"

"Jak si princezna přeje." řekne hravě s úsměvem na rtech a postaví se za mě. Zavřu oči s užívám si ten pocit volnosti. Otevřu je, až když houpačka začne zpomalovat. Adrian už nestojí za mnou, ale přesunul se přede mě.

"Víš, vzpomínám si, jak jsem ti jako malý chtěl dát na téhle houpačce pusu , ale ty jsi mi dala košem." zasměje se.

"Také si vzpomínám, řekla jsem ti, ať odprejskneš." řeknu s úsměvem na tu vzpomínku.

Přijde blíž, protože houpačka už úplně zastavila. Nakloní se nade mnou.

"Tak doufám, že tentokrát budu mít větší štěstí." Pohladí mne svou dlaní po tváři. Ještě více se skloní a přitáhne si mou tvář k té jeho. Cítím jeho horký dech na své tváři. 

Zrychlí se mi dech a v břiše se mi rozletí motýlci. Už už se blíží ten polibek, když se za námi ozve odkašlání. Oba se otočíme. Stojí tam Jack s kamenným výrazem.

"Bratře?" jako první po krátkém tichu promluví Adrian.

"Omlouvám se. Nechtěl jsem vám rušit vaši... chvilku, ale shání vás královna kvůli zkoušce šatů."

"Aha jistě. Tak to ji nesmíme nechat čekat, že Kat." 

Až když na mě Adrian promluvil, dokázala jsem odtrhnout podhled od Jackova studeného pohledu.

"Ano. To bychom měli." řeknu, celá nervózní z této situace. Vypadá to ale, že si Adrian ničeho nevšiml. 

Celou cestu k paláci vládne hrobové ticho. Adrian mne drží za ruku a Jack jde o dva kroky za námi. Cítím jeho přítomnost a běhá mi z toho mráz po zádech. Sice na něj nevidím, ale vím, že se kouká na naše spojené ruce.

V paláci nám je řečeno, že zkoušky probíhají zvlášť v našich komnatách. Proto se s nimi zdvořilostně rozloučím a každý se vydáme svým směrem. 

Zkouška proběhla bez problémů a v tichosti. Jen já a mé švadleny. Byla jsem za to ráda, protože jsem si alespoň mohla utřídit myšlenky. 

Byla jsem zmatená, ze všech těch pocitů ve mně. S Adrianem jsem se cítila velice příjemně a v bezpečí. A když se ke mne dnes naklonil pro polibek, měla jsem z něho motýlky v břiše. Nemohu však popřít, že Jack ve mě probouzí něco, o čem jsem ani netušila, že ve mě je.

Zrovna ve chvíli, kdy mě mé služky opět oblékly do šatů na mé dveře zaklepal sluha.

"Princezno Katarino, je čas večeře."

"Jistě děkuji," usměji se na něj a on se mi ukloní a odejde.

Nezdržuji se a rovnou vyrazím do jídelny. Když vejdu, jsou už všichni uvnitř, proto se rovnou posadíme k jídlu. 

Cítím na sobě Jackův pohled, ale já všechnu svou pozornost věnuji Adrianovi. Rozhodla jsem se totiž, že se budu plně soustředit na Adriana a Jacka prostě musím vytěsnit z hlavy.

Na konci večeře si vzal slovo můj otec. Všichni jsme na něj překvapeně hleděli.

"Ehm. Dovolte, abych vám všem oznámit, že jsme se s králem Thomase, otcem našeho ctěného prince Adriana domluvili, že kvůli nesnázím v našich krajích a upevnění společných vztahů proběhne svatba už za tři dny." S těmito slovy skončí a odejde do své pracovny.

Zůstanu překvapeně zírat na jeho prázdnou židli. Pak se můj pohled poprvé za večer přesune na Jacka. Z jeho tváře nedokážu vyčíst skoro nic. Jediné čeho si všimnu je to, jak zatíná čelist.

Zvednu se od stolu a spěšně se omluvím. Poté skoro vyběhnu z místnosti.

"Katarino? Katarino počkej," zastaví mě Adrianův hlas, ale to už stojím u svých dveří.

"Promiň, Adriane, já... já to musím jen trochu vstřebat. Nezlob se."

Chytne mě za ruce a usměje se na mě.

"Já s vůbec nezlobím. Chápu, že to pro tebe musel být šok. Také jsem to nečekal, ale vlastně jsem rád, že už si tě můžu vzít tak brzy. Nikoho jiného stejně nechci."

Jeho slova mě velice potěší a tak se na něj usměju.

"Děkuju, jsi velice laskavý."

Zahledí se mi do očí a zasune mi pramen vlasů za ucho. Pak mě nečekaně políbí. Není to žádný dlouhý vášnivý polibek, ale jen krátký, ale i tak velice krásný.

"Dobrou noc, Katarino."

"Dobrou."

Zabouchnu za sebou dveře a unaveně padnu do postele. V tu chvíli se ale ozve zaklepání. Zvednu se a jdu otevřít.

"Adriane, jsem v pořádku, opravdu, jen potřebuji..."

Když však otevřu dveře, nestojí za nimi Adrian, ale Jack, opět.