Rubavské ghetto /Modrý kód fanfikce, Vilkinhof/

2.

Slunce už pomalu zacházelo za obzor, na obloze se pohupovali červánky, osvícené posledními slunečními paprsky. Obloha byla zbarvena do oranžovo-červené. Poslední sluneční paprsky též dopadali na tvář Davida, který si to zrovna mířil po službě zpátky domů, jestli se tomu dal říkat domov. Zpátky na Ronďák, kde opět nebyl klid. Po těch několikati měsících pobývání zde, si na to člověk mohl zvyknout. Pro slabé povahy to nebylo úplně vhodné místo. Na chodník dopadal hnědovláskův stín. Očima skenoval okolí, aby zjistil zde je tu bezpečno. Zdálo se, že ano, překvapivé. I když nechtěl, jeho mysl ho pořád vedla k rozhovoru s tím policistou. Někdo postřelený a k tomu z Ronďáku, že by to byl jeden z těch lidí, co tu jsou? Z myšlenek ho vyrušil zvuk z druhé strany chodníku. Dohadovali se tam dva chlapy, oba vypadali docela opile. Bylo ještě hodně brzo, takže nechápal, co tu dělají, většinou si tyhle věci nechávají lidé až na noc, kdy je tu klid a nikdo to nekontroluje. Moc dobře to zná, přece jenom se toho jednou zúčastnil. „Na co čumíš?!" zařval na něj jeden z těch chlapů, měl docela silný přízvuk, David ho nedokázal přiřadit k jazyku, který by mohl být dotyčného mateřský. „Není vhodný do toho plést někoho jinýho Valery," ozval se tmavovlasý mladík, který se vedle něj krčil, jako by nechtěl jít vidět. „Nemel mi do toho Sašo," prskl na něj blonďák, „a ty laskavě pokračuj v cestě." David tedy neváhal a radši nechal muže na pokoji, přeci jenom měl zítra službu a kdyby mu jeden z nich natáhl nedopadl by dobře. Chvíli za ním bylo ticho a pak se zase spustila hádka. Radši přidal ještě do kroku, nechtěl se do toho plést a kdyby si to jeden z nich rozmyslel, tak by byl ve výhodě.

„Myslíš, že to bude někam hlásit? Že by nás poznal?" strachoval se tmavovlásek, který seděl opřený o zeď podchodu. Toho podchodu, kde se to všechno před pár hodinami stalo. „Klidni se Sašenko, myslíš, že by to riskoval?" odpověděl mu ostře blonďák, „kdyžtak na něj pošleme Míšu." Muž, kterého tak oslovovali skoro pořád, přitom už se jmenoval jinak, se ani neotočil. Ticho mezi nimi bylo spíš nervózního rázu, ani jeden neměl co říct. „Co budem dělat, když bude Nicka vyslýchat policie?" zeptal se Saša, „možná ho trochu zdrogují a on jim to všechno řekne."

„Přestaň nad tím tak přemýšlet Sašo."

„Ale co když-,"

„Buď ticho Sašo!"

Opět se rozlehlo ticho, tohle téma nechtěl nikdo z nich řešit, protože věděli, že má Saša pravdu. Jeden na druhého se nervózně dívali a nevěděli co druhej řekne. „Co když má pravdu?" vyzdvihl to konečně muž, kterého oslovovali Míšo, „co budeš dělat potom Valery?" Oslovený se na něj podíval, ale nic neříkal. Nedokázal uznat, že dva jeho společníci mají pravdu a drží při sobě. „Potom to bude v prdeli," řekl na rovinu Valery, „potom budeme všichni v prdeli. Zavřou nás všechny za porušování práv a ty se Míšo vrátíš domů." „Domů?" zopakoval to šedovlasý muž, „jaký domů prosimtě? Ses zbláznil ne?" Saša tam jen tak seděl a díval se na oba, neměl nějak extra chuť se k tomu vyjadřovat, jednalo se o jeho bratra. Prohrál zápas, díkybohu ho trefil jeho protivník jen do ramene, ale kulka byla tak hluboko, že to ani jejich kamarád Míša, který by to vyřešil i bez nemocnice. On sám byl doktor. „Všichni víme, že se bojíš spíš o svého bratříčka, kterej je docela blbej," začal si ho dobírat Valery, který se to snažil otočit proti němu. „To, že nikoho nemáš neznamená, že si ze mě můžeš dělat prdel," vrátil mu to stejným tónem Saša, „akorát závidíš, že někoho mám." Vypadalo to, že se za chvíli poperou. „Nebudu vás ani jednoho ošetřovat, když se porvete, tak si sedněte a pojďme to vyřešit jako normální lidé," ukončil jejich vyhrocený spor Míša.

Když se David konečně dostal domů, připravoval se, že bude překvapen svým společníkem, který u něj skoro bydlel. Je to malý kluk, který se u něj až moc zabydlel a chová se jako by byl David jeho otec, nejednou to zmínil na urgentu, když s ním potřeboval mluvit. K jeho překvapení tam bylo světlo. „Konečně si tu doktore, už ti to stihlo i vychladnout," spustil hned mírně rozčíleně kluk, který seděl u stolu a hrál na Davidově notebooku nějakou střílečku. „Co jsem ti o tom počítači říkal?! Nemáš na něj šahat!" štěkl po něm David a bral si počítač zpátky. Blonďák už radši nic neříkal.

„Ani dík neřekneš? Donesl jsem ti večeři a pivo."

„Kde jsi vzal to pivo? Ty jsi ho zas někde šlohnul?"

„Není to jedno? Snad ti to může být jedno."

„Dík," řekl na konec David, kterého nebavilo hádat se s ním. „Do nemocnice vám přivezli jednoho Rusáka, že?" zeptal se blonďák. „Proč tě to zajímá? Máš v tom snad prsty, Kide?" oslovil ho přezdívkou, kterou mu přikázal, aby mu říkal. „Jeden z nich byl u otčíma, byl fakt hodně vysokej," odpověděl mu Kid, „myslím, že ho zmlátil, ale stihl jsem zdrhnout, než se začali hádat." „Proč se ptáš mě? Nemůže ti to být jedno?" opověděl mu ostře David mezi sousty. „Jen mě to zajímalo," řekl Kid a radši dál mlčel. Nastalo mezi nimi nervózní ticho, David se o tom nechtěl bavit a Kid se ho bál zeptat. „A co jim udělal otčím?" zeptal se nakonec David.

„Dlužil nějaký prachy, když sázel na zápasy a neměl na zaplacení."

„Zápasy, jaký zápasy? Ty boxerský?"

„Začali se tu dít nové zápasy, kde jeden po druhém střílí a ten kdo přežije vyhraje."

Ayo, další část týhle věci po roce. Ani nevím co sem psát, asi jen to, že jsem měl mega dobrou ledovou tříšť :D. Anyways, užívejte tuhle část <3.