Rubavské ghetto /Modrý kód fanfikce, Vilkinhof/

1.

Raní Slunce osvítilo tvář našeho hrdiny, zrovna mířil do práce, po skoro čtyřech hodinách spánku, nebo vlastně polospánku. Neustále ho budily výstřely a křik na Ronďáku, nedokázal usnout, protože někde uvnitř cítil, že se pohybují blízko. Když před pár minutami vyšel z bytovky, našel na zemi rozbité sklo od světla a u některých vraků aut byly rozbité čelní skla. Na chvíli ho osvítily ostré sluneční paprsky, musel zamrkat očima, aby se zbavil toho nepříjemného pocitu. Jeho blankytně modré oči chytili na světle úplně jiný odstín. Na chodník se odrážel jeho stín, chvíli ho sledoval, ale pak byl donucen zvednout hlavu. Začalo ho bolet za krkem, mohl si za to z části sám. Kdyby si pořídil lepší postel, vyspal by se líp a ani by ho nebolelo za krkem. Ani to několika hodinové sezení u počítače tomu nepomáhá. Prohrábl si své hnědé vlasy, které byli v takovém zvláštním tvaru, jako obvykle a nakonec si zívl. Tahle služba bude opravdu náročná, jen doufal, že se utrhne dřív, aby se mohl vyspat o pár hodin víc. Celou cestu byl okolo něj klid, bylo to zvláštní, dělo se to jen občas a to tam většinou byli policajti. Kvůli vyšetřování vraždy, to tam bylo nejčastěji. Z kapsy vytáhl mobil, aby zkontroloval kolik je, opět nestíhal. Přidal do kroku, protože nic jiného mu nezbývalo. Když se konečně dostal z Ronďáku, pocítil pocit klidu z normální prostředí okolo. Normální domy, fungující auta a lidi, kteří ho nechtěli na každém kroku přepadnout. Zhluboka se nadechl, ale hned přidal do kroku, věděl, že nestihne dojít včas, ale pokoušel se dojít co nejdřív. Podle jeho výpočtů bude mít minimálně patnáct minut zpoždění. Nezbývalo mu nic jiného než přidat ještě víc do kroku a přestat se kochat normální Rubavou.

Vrátíme se o několik hodin dřív, přesněji okolo půlnoci. Náš druhý hrdina, který opět trávil čas se s svými kamarády, seděl na zemi a díval se na zápas. Bylo to u nich zvykem, prákrát za měsíc se dělali tyhle přestřelky. Dnes to pořádali u jednoho sídliště, kde nejdřív rozstříleli skla u některých aut a pak i světla, protože tam byl podle nich až moc velký klid. Vždy se u toho sešlo dost lidí, kteří netrpělivě čekali, který ze dvou protivníku padne. Najednou dva výstřely, jeden z nich padl k zemi. Najednou se všichni rozprchli, protože si mysleli, že je mrtvý. „No do prdele," ozval se jemu známý hlas. Otočil se na druhou stranu, kde ho na poprvé oslepilo pouliční světlo. Na zemi seděl blonďák, který se později neohrabaně zvedl a při tom si držel ránu na ruce. Po chvíli se trochu otřepal a začal nadávat. „Se trefil, hajzl," jedna z mála vět, které mu rozuměl, protože mluvil dost potichu. Jeho bratr se na něj celkem starostlivě podíval, což u něj nebylo obvyklé, ale byl to jeho bratr a on byl jediný koho měl. „Chceš zavolat sanitku? Míša by to zvládl," podíval se na dlouhána, který celé situaci jen přihlížel. Blonďák se jen jedovatě zasmál, opřel se o zeď a podíval se na ránu v rameni. Hnědovlásek, který tohle celé zorganizoval zmizel, bez povšimnutí ostatních. Najednou bylo opět v podchodu ticho, z hloučku lidí zbyli jen ti tři. „Možná si ještě něco pamatuju," promluvil po nějaké době, šedovlasý muž, kterému říkali posměšně Míšo. Proti jeho vůli, protože ho chtěli provokovat a on se nechal. „No, tak dělej co umíš Míšo," blonďák se na moment usmál, ale později úsměv vyměnil za úšklebek. Jeho bratr se na ně střídavě podíval, ale nic neříkal.

„Zase pozdě," jen přišel do práce slyšel hlas vrchní sestry. „Jen patnáct minut," pokrčil rameny hnědovlásek a vydal se směrem k lékařskému pokoji, aby se převlekl do pracovního. Netrvalo ani pět minut a volala mu vrchní sestra. Rychle se dooblékl a rychlým krokem se vydal k příjmu. Po cestě se málem srazil s kolegou, ale to ho v tenhle moment nezajímalo, protože na něj čekal pacient. Když se konečně dostavil, vrchní sestra ho sjela pohledem, ale radši mlčela. Nakonec se z naléhavého případu vyklubalo jen šití a lehký otřes mozku, takže pacient skončil na JIPu. Na něj to bylo moc lehké, ale byl jediný volný lékař na urgentu. Když se vrátil na recepci, stál tam policista, bratr vrchní sestry. Povídali si spolu. „Davide!" zavolala na něj blonďatá sestra. On se otočil, takže z toho kafe zase nic nebude. Přišel k nim blíž a opřel se jednou rukou o pult. „Potřebujete něco tak nutně? Chtěl jsem si dát kafe," zeptal se a otráveně se podíval na vrchní sestru. „Můj bratr s vámi chtěl mluvit," otočila se na jejího bratra. „Dnes vám sem přivezli někoho z Ronďáku, postřeleného," začal blonďatý policista. 

„Co to má společného se mnou?" 

„Vy tam přece bydlíte, neviděl jste tam nebo neslyšel něco v poslední době?" 

„Ne, já jsem stejně věčně v práci. A pokud je to všechno, jdu na to kafe." 

Bez posledního slova odešel do bufetu a ani se neohlédl. Nepotřeboval povolení vrchní sestry, svoji práci odvedl. Po čtyřhodinovém spánku konečně potřeboval kafe, jinak by tuhle službu nepřežil.

Zdravím všechny co tohle čtou. Jelikož se mi vrací moje problémy se spánkem, tak jsem se rozhodla ten čas, který mám v noci trochu využít. A vzniklo tohle, není to nic moc, ale psala jsem to o půl jedné ráno :d. Tak doufám, že se vám to líbí.