Rubavské ghetto /Modrý kód fanfikce, Vilkinhof/

0.

Rubavu pokryla mlha a pomalu dopadající rosa na chodníky, trávu a všechno okolo. Pomalými kroky si dělal cestu tímhle nepříjemným prostředím muž střední postavy. Do očí bily jeho oči, blankytně modrá zářila na metry daleko, hlavně v téhle tmě. Tenhle fakt ho ohrožoval a znemožňoval mu bezpečnou cestu domů. Pomalu se vracel z noční služby z práce, cítil se vyčerpaněji než kdy dřív, možná, protože tam byl o několik hodin déle než obvykle. Každý jeho krok doprovázela určitá nejistota. Přibližoval se ke svému domovu, takovému místnímu ghettu, jak tomu někteří říkali, on tomu říkal domov. Jeho malá garsonka na něj čekala společně s postelí do které by nejraději co nejrychleji ulehl. Na dohled už mu byli i panelové domy, v  jednom z nich, v tom který vypadal na první pohled líp bydlel. Paneláky nebyli to jediné co viděl ani slyšel. Taky se ulicí ozývaly výstřely, přesně věděl odkud to jde. Radši přidal do kroku, nechtěl se potkat ani s jedním z těch lidí co pomalu ovládali Ronďák - „rubavské ghetto". Výstřely ze zbraní se pomalu staly hlučnějšími než by chtěl. Nemohl zpanikařit, všimli by si ho hned, přešel na druhý kraj chodníku a dělal, že tu není, opatrně našlapoval a snažil se vyhnout čemukoliv co by mohlo způsobit hluk. Opatrně obešel injekční stříkačku co se mu dostala pod nohy. Na trávě se válely další desítky, vlastně jako obvykle, to nebylo nic nového. Výstřely ze zbraní jsou tu ani ne půl roku a nikdo s tím nic nedělá, většina má strach co by se stalo, kdyby na ně zaútočili. Nikdo neví kolik jich je a jak moc jsou ozbrojení a připravení bojovat.

V blízkosti výstřelů se nacházel náš druhý hrdina, sledoval jeho parťáky jak jen tak střílejí do zdi. Jediné co je osvětlovalo byla nedaleká lampa, jelikož světlo na stropě podchodu jeden z nich rozstřílel na kusy. „Je to nutný?" zeptal se jich, neměl rád tyhle zvuky, dostával se díky nim do nepříjemné minulosti. Vedle něj stojící mladík s blonďatými vlasy se nepříjemně ušklíbl. „Co ti je? Mám tady toho ještě trochu jestli chceš," podal mu injekční stříkačku. „Strč si to klidně do prdele," odpověděl mu ostře a vytáhl si z kapsy krabičku cigaret a jednu si vytáhl a zapálil. „Nemám probl-" nestačil doříct větu, protože mu do řeči skočil jeho bratr. „Nechápu jak ti to může stačit," ozvalo se z druhé strany. Podchodem přicházel čtvrtý a poslední člen. „Ti rostou dluhy, abys to stíhal platit," opřel se do něj vyšší muž, který držel ještě zahřátou zbraň ze které před chvílí střílel a působil všechen ten hluk v ulici. „A to že jsem donesl chlast a cigarety je ti jedno, že?" prskl na něj a přivlastnil si flašku vodky, kterou otevřel a byl připravený ji vypít celou sám. „Kdo mě potáhne domů, když se zliješ Sašenko?" zeptal se blonďák, který odhodil prázdnou stříkačku na zem a sjel po zdi na zem a nechal to působit, kdyby zůstal stát asi by brzo ležel na zemi. „A kdo tebe bude tahat ven, aby si tě mohla odvést sanitka? Hlavně tak, aby nás nenašli," vrátil mu to ostře a dál mu nevěnoval pozornost, jediná věc, která ho zajímala byla flaška vodky na kterou čekal dlouho. „Třeba tady pan čistej, co Míšo?" pozvedl provokativně obočí hnědovlásek, který schovával do kapsy zbraň. „A hubu rozbít nechceš? Neříkej mi tak," bránil se, šel z něj respekt, hlavně, protože jako jediný z nich byl připravený se prát kdykoliv a kdekoliv. Hnědovlásek po něm hodil krabičku cigaret. „Se uklidni laskavě," štěkl po něm ještě.

Vrátíme se k našemu modrookému hlavnímu hrdinovi, který právě celkem bezpečně dorazil k sobě do bytu, kde se zabouchl a na sedacím pytli spatřil blonďatého kluka. „Ty vole, proč si tu po tmě?!" zařval po něm, protože se lekl. „Co ti je doktore? Jsem si zhasl no," ptal se ho překvapeně kluk. „Nebuď drzej nebo spíš na chodbě, protože rodiče tě dovnitř nepustí," konstatoval modrooký, který byl nazván doktorem. „To bys mi neudělal," dušoval se kluk a zabořil se ještě hlouběji do sedacího pytle. „By ses divil," odsekl mu David a naštvaně otevřel ledničku. Následně ji taky vytočeně zavřel, byla úplně prázdná. Neměl čekat, že se tam po službě objeví nějaké jídlo, ale celkem by se mu to hodilo. „Na stole máš pizzu," přerušil ho kluk. „Dík," zamumlal hnědovlásek a otevřel krabici pizzy, která byla sice studená, ale bylo to pořádný jídlo, na rozdíl od rohlíků.

Zdravím všechny co do tohle "díla" zabloudili. Vůbec bych nečekala, že jednou napíšu něco takovýho, ale je to tu. Inspirovalo mě hlavně pár minulých a nadcházejících epizod Modrého kódu, kdo se dívá, tak pochopí. Též tohle byla "výzva" od jednoho mého kamaráda. Chtěla bych upozornit ještě na to, že tohle neberu nijak vážně, tak to prosím taky tak neberte, byl to můj spontánní nápad. 

Skoro všechno je to fikce, nemá to nikoho urážet ani zesměšňovat. Postavy jsou ze seriálu Primy Modrý kód. Tři postavy jsou moje vlastní.