On The Edge Of Life *h.s. CZ fanfic*

3. part

Nervózně jsem poklepávala nohou o zem, zatímco jsem čekala na  Liama. Sakra, neměla jsem na něj bejt tak hnusná... kdo mě ráno bude vozit ke škole? Povzdechla jsem si nad vlastní blbostí a zakroužila špičkou svých martensek do dlažic na chodníku. Koukla jsem na telefon, abych věděla kolik je. 7:57am. Okey, počkám deset minut a pak se asi vrátim domu a půjčim si auto Veroniky. Jo, přesně to udělám.

Otráveně jsem si povzdechla a ve stejnou chvíli se zpoza rohu vynořila vysoká mužská postava. Liam. Bože, děkuju ti.

"Ahoj," pípla jsem zahanbeně a sklopila pohled.

"Ahoj," oplatil mi pozdrav se smíchem.

"Eh..." odkašlala jsem si nejistě. Fajn Sero, pokoř se a omluv se mu. "Sorry za to ráno, neměla jsem ti to hned položit. Asi... asi jsem zareagovala přehnaně, fakt sorry," koukla jsem se mu do očí.

"V pohodě, já jsem do tebe zas neměl rejpat," zastrčil si ruce do kapes a zašklebil se. Kdybych měla kladivo tak ho fláknu do hlavy, abych mu trochu srazila to jeho do nebe-volající ego. Blbec.

"Jo, tos fakt neměl," vyplázla jsem jazyk a pokračovala, "takže v pohodě?"

"Jasně, v pohodě," ušklíbl se. Jen jsem protočila očima. Vážně by mohl použít trochu jinej tón, než ten lhostejnej typu 'jsem boží a nic mě nerozhodí'.

"Takže... Jdem dovnitř? Fakt bych se potřebovala najíst..." zasmála jsem se a Liam jen uvolněně kývl a pokynul mi dlaní, abych ho následovala. Liam šel dovnitř tiše, kráčeje ladně vedle mě. Liamovi to dneska nějak seklo. Proč se asi tak vymódil...

"Hele... Liame," nadhodila jsem a doplnila dramatickou pauzu ticha, načež Liam jen povytáhl obočí a zvedl ke mně pohled. "Dneska ses nějak vymódil..." podotkla jsem ve chvíli, kdy jsem si s hraným zájmem prohlížela jídelní lístek.

"Co?" vykulil oči, když jsem na něj pohlédla přes okraj lístku, "vypadám snad špatně?" zhrozil se a celý se prohlédl.

"Ne," se smíchem jsem se natáhla přes stůl a posuchala vlasy, "ale teď je to lepší,"

"Hahaha," protočil očima a ihned si začal upravovat gelem slepené pramínky zpět do původního účesu. Jak se můžu stýkat s takovým narcisem?

"Co si dáte?" ozvalo se kousek od nás. Když jsem vzhlédla, stála u našeho stolu brunetka, asi v mém věku. Vždycky mě bavily ty šatičky zdejších servírek. Zářivě modré, do půli stehen dlouhé (nebo krátké?) šatečky s kulatou zástěrkou. Bylo to sladký. Ale přehnaný.

"Dámy první," zaksichtil se Liam a pokynul bradou ke mně. S jeho slovy mě navštívila ďábelská idea, jak schladit jeho malýho egoistickýho Liamka, kterýho nosí v hlavě.

"Dobře, tak si teda objednej první, když jinak nedáš," zaklapla jsem jídelní lístek a sledovala imaginární žárovičku, co se mu rozsvěcela nad hlavou. Užužuž se začal rozčilovat, když najednou.

"Ok, dal bych si turka a tady pro dámu moccachino."

Zůstala jsem sedět jako přikovaná. Oh, tak tohle teda ne. Takhle mě odbýt, měl by se zatraceně stydět, šmejd jeden. Povytáhla jsem obočí a přimhouřila na něj oči.

"Co je?" Naznačil němě pusou s pohledem rebela, než se otočil k servírce, která plácala něco o ranním menu. Dělal, že ji poslouchá, ale ve skutečnosti mě koutkem oka pozoroval, a stopro se radoval z jeho vlastní ignorace ke mně. Nevychovanec.

"A vy? Dáte si ještě něco, slečno?" Usmála se přívětivě. Ještě jsem zanechala jeden uražený pohled na Paynovi, než jsem začala věnovat servírce.