Matendra

I. TO JE SNAD VTIP?!

 Antiochii jsou rána krásná a plná života, ale ne pro Markétu, která klečí v koutě zatuchlého sklepení. Zde ji nechal uvěznit římský místodržitel Olybrius. Nechtěla si ho vzít a přiznala se ke křesťanské víře. Proto teď klečí v koutě a svírá v rukou malý slaměný křížek, který si sama vyrobila ze slámy, která byla poházena na podlaze sklepení. Modlí se.Něco ji však z modliteb vytrhlo. Divný a pronikavý řev. Vstala, jizvy na zádech od mučení jí zabolely, a pomalu šla za zvukem. Rukou se držela chladné, hrubě otesané zdi, která vedla hlouběji a hlouběji pod tvrz do nitra skal.Tma.Ticho přerušilo další hrůzostrašný řev. Stiskla silněji křížek a pokřižovala se. Pak to spatřila. Tvora tak zvláštního a hrůzostrašného. Přitiskla ke rtům křížek a políbila ho. Ve tmě rozeznala jen hrubé obrysy. Velké mohutné tělo, na nohou dlouhé drápy a ocas s ostny. Markéta přišla blíž. Teď už věděla, co vidí.

Drak.

 „Markéto! Přijedeš pozdě.“ Zakřičel Mirek.

„Už jdu, tatí!“ zavřela nedočtenou knihu a položila ji na malý dřevěný noční stolek. Odhrnula z noh prošívanou deku, dárek od babičky, a vstala z postele. Nohama vklouzla do teplých chundelatých bačkor a seběhla schody. Chodba pod schody propojovala celý dům. Prošla malou předsíňkou a zabočila vpravo do kuchyně.

„V kolik mi ten autobus jede?“ zeptala se a rukou si projela rozcuchané vlasy

„Asi tak za půl hodiny!“ odpověděl Mirek z ložnice.

„Tak to si stihnu dát něco malého!“ Otevřela bílou lednici po pravici a vyndala z dvířek mléko, máslo a marmeládu. Položila vše na stůl a nalila si sklenici mléka.

,,Já ti ten rohlík namažu.“ Nabídla se Nikola, nejmladší ze tří sester Těšňovských.

„Fajn!“ odpověděla Markéta a usmála se.

„Dívala ses dneska z okna na teploměr!?“ vběhla do kuchyně Veronika, to je ta prostřední Markétina sestra.

„Ne!“ odpověděla Markéta s plnou pusou. Okamžitě si stoupla a podívala se ven z okna.

„Ty bláho!“ sebrala Nikča Markétě slova z úst.

„Na teploměru je jen něco kolem mínus desrti stupňů! A to je teprve začátek listopadu ...“

„... a už sněží jak o Vánocích!“ Doplnila Markétu Verča.

„To budeš mít, ale krásně bílé narozky!“ Holky sebou cukly a otočily se za hlasem.

„Tati!“ Vykřikla Nikča.

„Už jsme ti milionkrát říkaly, že nemáš chodit jako duch a takhle nás děsit!“ doplnila Verča.

„Do prčic!“ zaklela Markéta a podívala se na hodinky. Vyběhla z kuchyně a rychlostí světla se oblékla. Z botníku vytáhla místo oblíbených tenisek vysoké zimní kozačky s kožíškem. Zimní bunda visela na věšáku hned vedle Mirkovi bundy. Vyndala z rukávu zastrčenou šálu a čepici.

„Nesnáším zimu!“ řekla si sama pro sebe a natřela si pusu balzámem s příchutí zeleného jablka. Přehodila si přes rameno tašku a otevřela hlavní dveře, vedoucí do zasněžené ulice. Otřásla se. Byla větší zima, než si myslela. „Teploměr lhal!“ řekla do tiše padajícího sněhu a zakřenila se. Svižným krokem vyrazila k autobusové zastávce. Přestávalo sněžit. Vločky už jen tak klidně poletovaly a neslyšně dopadaly na zem, kde začaly tvořit malinkaté závěje.

Přesně včas. Autobus právě přijížděl na zastávku a Markéta musela běžet, aby ho stihla. „Dobrý den. Vojtěchovice.“ Usmála se na řidiče a podala mu padesátikorunu. Řidič naklikal něco do počítače a již se s bzučením vylízal malý lísteček. Vzala lístek a posadila se do zadní části autobusu. Dveře se se zasyčením zavřely a autobus se pomalu rozjel vpřed. Markéta si dala do uší sluchátka, navolila si svou oblíbenou skladbu od skupiny No name, Lekná, a pohodlně se uvelebila na sedačce, pokud se ovšem dá pohodlně uvelebit na autobusové sedačce. V autobusu bylo příjemně teploučko, a tak si sundala čepici. Až teď si uvědomila, že si zapomněla doma tu knížku, kterou už měla skoro dočtenou. V duchu si zaklela. Autobus zastavil v další vesnici, otevřel dveře, ale nikdo nenastoupil. Místo cestujícího se do autobusu vecpal štiplavý mráz. Markéta se otřásla a přitáhla si povolenou šálu blíž ke krku. Podívala se z okna. Vzpomněla si na své dětství.