Stesk

3. (2)

Brzy už viděla budovu Konzervatoře. Celé nitro se jí sevřelo v odporu. Nohy chtěly otočit celé tělo a vydat se opačným směrem a jenom silou mysli je Sofie udržovala v pochodu. Nechtěla tam. Nechtělo tam celé její bytí a stejně tam šla. Síla zvyku.

Když vešla do budovy a došla po schodech k vrátnici, všimla si za zády staré vrátné prázdné klece. Nestihla jí ale věnovat víc pozornosti, protože ji stařena oslovila, zatímco ji propalovala otráveným pohledem.

Sofie jí podala omluvenku od Iriny. Když si ji vrátná vzala, dala si na nos brýle, které jí před tím visely na hrudníku jako nějaký náhrdelník.

„Pf, psycholožka," zabrblala posměšně stařena a dala na papírek razítko. „Mládež je dnes tak přecitlivělá," dodala a zřejmě chtěla ještě něco říct, ale Sofie jí omluvenku už vytrhla z rukou a mířila rychlým krokem k šatnám.

Nechtěla nic slyšet. Především proto, že v ní začal pobublávat vztek. Odložila ho ze zvyku na další den.

Když se v šatně přezula a sundala si kabát, zamířila do učebny s klavírem. Byla přestávka, takže někteří studenti museli jít do jiné třídy, před kterou obvykle museli čekat na svého vyučujícího nebo vyučující, aby jim bylo otevřeno. Jiní chodili na návštěvu ke kamarádům do jiných tříd. Další studenti pak stáli u zdi a o něčem se bavili, četli nějaké magazíny nebo si něco ukazovali. Sofie se v tom ruchu cítila neviditelná, jako kdyby na ni svět zapomněl. Nespočinul na ní jediný pohled, nebylo ji věnováno jediné slovo. To už ale bylo natolik běžné, že Sofie jen pevněji sevřela popruh své tašky a dál kráčela k učebně.

Prošla kolem soch devíti Múz a vešla do otevřené učebny. Učitelka ji vždycky pro své studenty otevírá na začátku přestávky, aby si mohli v klidu zopakovat noty.

Jakmile Sofie vkročila dovnitř, podívalo se na ni několik studentů, převážně holky. Sofie jim ale nevěnovala pozornost a šla se posadit na své místo, aby si vytáhla noty skladeb, které si musela zopakovat. Nemohla se ale soustředit. Slyšela šeptání, které ji iritovalo a vytáčelo. Všichni na Konzervatoři zřejmě věděli, jak v ní probudit zlost. Začala se modlit, aby ten den přežila, aniž by někomu něco provedla.

Konečně zazvonilo na hodinu, což znamenalo, že šeptání mohlo aspoň na nějakou dobu utichnout.

Do třídy vešla učitelka a všichni se postavili. Po přivítání se každý posadil a učitelka začala kontrolovat docházku. Jakmile skončila, promluvila: „Dneska si znovu zopakujeme romantismus, protože mnozí z vás mají s tímto směrem z nějakého nepochopitelného důvodu velký problém." Podívala se na Sofii. „Sofie, zahraj Chopina, Nokturno, opus 9, číslo 2. A bez not!"

Sofie s tím neměla problém. Ignorovala pohledy, které ji provázaly cestou ke klavíru a když se k němu posadila, nečekala na vyzvání a začala hrát.

Ta skladba vůbec nekorespondovala s jejím vnitřním stavem, ale romantismus ji bavil a tudíž nebylo těžké se té příjemné melodii poddat, ačkoli začátek – jak se jí zdálo – krapet pokazila. Pak už ale cítila klid.

Představovala si salon nějakého zámečku, vznešené dámy s účesy, které odhalovaly zátylky. Všechno tak delikátní a jemné. Muži jsou okouzleni jemnou látkou ženských šatů a narůžovělými tvářemi jejich nositelek, které touží po strastiplné lásce rozdírající srdce, ale při tom si nedovolují se milovaného ani dotknout. Jediné, co může promlouvat, tak jsou oči. Modré, modré oči...

Stiskla poslední klávesy a po chvíli dala prsty pryč. Ani si nevšimla, jak ten čas rychle utekl. Na srdci měla klid, který se ale vytratil hned, jakmile si uvědomila, že je ve třídě s pohledy upřenými na ni.