Stesk

2. (1)

Kdyby to bylo tak jednoduché, tak se už dávno vymotala z jeho pavučiny, ale jakmile jednou tu hranici překročila, nebylo cesty zpět. Nejhorší bylo, že si to uvědomovala a jedna její část toho neustále litovala – toho, že se poddala –, ale už nemohla nic změnit. Dokonce se jí zdálo, že s každým dalším milováním, dotekem, zašeptaným slovem, pohledem to bylo těžší a těžší. A opravdu – jednoho dne se probudila a uvědomila si, že bez něj nemůže žít.

Od toho dne jí cloumala jedna vlna chtíče a vášně za druhou. Nikdy před tím tyto závratné pocity necítila. Uvažovala, že možná kvůli tomu jsou její city tak intenzivní.

V Konstantinově přítomnosti se stěží kontrolovala a ovládala. Neuběhlo ani pět minut, aniž by se nedotkli nebo nepolíbili. Jen práce byla výjimkou. Chodila tam jen proto, aby se mohla vrátit domů a zastihnout ho u sebe. Nebo chodil s ní, aby ji mohl poslouchat a tvářit se při pohledu na ni jako vítěz.

Jakmile s hraním končila, odolávala přání se mu posadit na klín a pouze ho brala za ruku, aby se ho dotýkala aspoň nějak. Nakláněli se jeden ke druhému, div se nepolíbili, ale stále mezi sebou nechávali patrnou mezeru. Konstantin nejednou chtěl tu mezeru na veřejnosti setřít stejně jako překročit další hranice, ale Sofie mu to nedovolovala. Nepochybovala, že kdyby mu to povolila, tak by ji přede všemi ohnul přes stůl, ale stále myslela na společenská pravidla, na která Konstantin nejednou nadával.

Když byli jednou v kóji, sklouzla Konstantinovi ruka do jejího klína. Měla kalhoty, takže toho moc udělat nemohl a Sofie by mu to ani nedovolila. Bylo ale poměrně běžné, že se ji snažil na veřejnosti vyprovokovat, ale ona ho vždycky zvládla zastavit. Kvůli tomu bylo jejich milování doma divočejší, tvrdší a nemilosrdnější.

Nešetřil ji. Když s ní byl poprvé, byl jemný, ale to bylo zatím naposledy. Sofie na sobě často nacházela modřiny a kousance, ale nevadilo jí to. Naopak se občas ráda v koupelně prohlížela a počítala jednotlivé podlitiny a stopy po zubech.

Uvědomovala si, že je to šílené – užívat si pohled na své zdevastované tělo, ale vina se někde uvnitř ní tetelila blahem. Byl to trest a podle ní velmi krásný, i když zvrácený.

Po nějaké době přestala šetřit i ona Konstantina.

Před tím se kvůli hraní na klavír starala o to, aby měla krátké nehty. Bylo to pohodlnější a zdálo se jí, že se to odráží i na melodii. Jakmile si ale uvědomila, čeho všeho by byla schopna s dlouhými nehty, nechávala si je narůst a pak svého milence mučila škrábáním jeho zad při milování.

Bylo potěšující slyšet jeho tiché klení, ale kromě toho ji těšilo vidět jeho rudá záda a poslouchat jeho poznámky o neschopnosti si na sebe vzít tričko, protože ho kontakt škřábanců s látkou bolel.

Uvědomovala si, že ji kazil. Brala v úvahu jeho vliv na ni, ale už byla moc vzdálená od bodu, kdy se ještě mohla vrátit zpátky. Ostatně ne že by chtěla.

Ve svém opojení ale zapomněla na fakt, že nic dobrého nikdy netrvá věčně.

První upozornění se objevilo, když byla v baru. Sofie zrovna odehrála své minimální množství písniček a šla za pult si dolít vodu do sklenice. Konstantin s ní tentokrát nebyl – pomáhal svému kamarádovi s opravou auta a protáhlo se to. Doufala ale, že až přijde domů, tak už tam bude, proto hodlala ještě odehrát část písniček, aby jí čas utekl rychleji.

Seděla na stoličce u baru a listovala nějakou učebnicí antické literatury, kterou si tu zřejmě zapomněl někdo ze zákazníků. Sofie měla dokonce pocit, že věděla, komu patří.