Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

14. Intenzita a úhel pohledu

Když Isaac druhý den vešel na stanici Harry s Louisem už seděli za stolem a o něčem si polohlasem povídali, přičemž pili kávu. Mladý poručík si už stačil všimnout, že Harry pil většinou nějakou verzi kávy s mlékem a Louis vždy čistě černou, hořkou kávu. A čeho si stačil všimnout teď bylo očividné nevyspání jich obou, jehož důvod snad ani nechtěl znát.

„Ahoj, dnes jste tu nějak brzy, většinou jsem tu mezi prvními," pozdravil je a sám si došel do automatu pro kávu. Sice se to s tou, kterou si druzí dva policisté přinesli podle všeho s sebou, nedalo srovnat, ale svůj účel aspoň z části splnila.

„Vypadáte unaveně, stalo se něco?" zeptal se, když i po nějaké době, co se vrátil ke stolu, zůstávali potichu a on si všiml unavených očí obou.

„Zlá noc, ale to neřeš, není to důležité," pousmál se Harry, ale tenhle úsměv znal Isaac až moc dobře, protože ho sám nasazoval častěji, než by chtěl. Louisovo zamračení jistě neznamenalo souhlas s Harryho tvrzením, že nešlo o nic důležitého, což následně i potvrdil.

„Že to není důležité bych netvrdil v žádném případě, ale ty si nemusíš dělat starosti, Isi," usmál se a pak vrátil ustaraný pohled svému příteli. Isaac si snažil nepřipouštět, jak se jeho srdce zatřepotalo nad oslovením, které kapitán použil.

„Dobře, tak bychom asi měli dopít a jet do té firmy Van Halen, co myslíte?" upozornil na jejich dnešní pracovní náplň nejmladší, když do místnosti vešel Bram za opět falešného pískání nějaké známé, ale v jeho podání neznámé písničky.

„Ano, to bychom měli," uznal Harry a vstal od stolu.

„Ani si nesedej, jedeme do firmy Van Halen, dnešní program je jasný," houkl Isaac na Brama, který se zrovna chystal si sednout a po jeho upozornění si něco podrážděně zavrčel pod nos. Společně vyšli k autu a ve dveřích se málem srazili se zdejším kapitánem, který si je se zamračením přeměřil pohledem.

„De Riddere, kam míříte s..." pohledem šlehl k Louisovi a Harrymu, „našimi drahými hosty," usmál se víceméně převážně jízlivě.

„Do firmy Van Halen, jak jsme vám hlásili už včera, pane," sklopil Isaac oči, čehož si Harry všiml a zamyslel se nad důvodem jeho nervózního počínání, kdykoliv byl v přítomnosti svého kapitána.

„Ah tak, no dobře, ale kolegu Janssena bych si tu s dovolením ponechal, vyzná se v počítačích a já bych zrovna potřeboval s něčím poradit," řekl tónem, který se možná zdál přátelský, ale ve skutečnosti se za přetvářkou, kterou všichni hned prohlédli, skrýval přímý a neúprosný rozkaz.

„Samozřejmě," odpověděl Isaac, ač jeho kapitán odpověď vůbec neočekával a pokračoval v chůzi, zatímco Bram se s nimi pohledem rozloučil a vydal za ním.

„Tak pojďme," povzdechl si Isaac nevšímaje si neverbální výměny očividně stejného názoru mezi párem anglických policistů. Nastoupili do auta a Isaac, který si tentokrát zabral sedadlo řidiče a Louis tak seděl vedle něj.

„Ten váš šéf je vážně na ránu mezi oči, to je tak příjemný na všechny? Já chápu, že se mu nelíbí, že mu lezeme do zelí, sám bych nebyl nadšený, ale přijde mi, že on už to trochu přehání," poznamenal Louis chvíli po té, co vyjeli.

„To není vámi, teda ne úplně. Giel - chci říct kapitán - sice nemá rád Anglii a všechno s ní spojené, ale tohle jeho chování je vlastně moje vina. To já vás pozval bez jeho vědomí a... no prostě je to moje vina."

„Přece si nemůžeš dávat za vinu jeho chování, je to dospělej člověk a je ve vedoucí pozici, takže by svoje emoce měl krotit, aspoň natolik, aby se s ním dalo pracovat. Je to idiot," stejně si stál za svým Louis a Isaac se po něm překvapeně podíval, když Giela s odfrknutím nazval idiotem.

Nebyl zdaleka jediný, kdo ho nazval tímto i horšími výrazy, ale slyšet to od člověka jako byl Louis, Isaaca zaskočilo. Jistěže si byl vědom za dobu, co s Louisem a Harrym spolupracovali, že modrooký nešel pro nadávku daleko, ale přesto ho to zarazilo.

„Asi jo, dřív takový nebýval..." přiznal a Harry se naklonil dopředu.

„A co se změnilo?" zeptal se zvědavě.

„Nechce se mi o tom mluvit," ošil se nejmladší z osazenstva auta, načež se začal opět plně věnovat řízení. Harry s Louisem si vyměnili další významný pohled, ale už se k předchozí konverzaci nevraceli.

Bylo půl deváté, takže se ulice Maastrichtu začínaly pomalu plnit lidmi mířícími do práce a město začalo ožívat ruchem z tržnice a houstnoucí dopravou. Kdyby Harryho mozek nezaměstnával Isaac a jeho podivná obhajoba Tellegena, asi by fascinovaně z okénka sledoval trhy, kolem nichž projížděli. Co však upoutalo jeho pozornost, byl v tu chvíli stánek s bílými tulipány a muž, který postával kousek od něj s bílými tulipány v tašce. Vedle muže stál kočárek s malým dítětem a pak se to stalo. Muž už už chtěl sáhnout po kočárku, ale žena v zahalená v burce se slunečními brýlemi mu kočárek vytrhla a začala s křikem utíkat.

„Isaacu, zastav! Ten muž chtěl unést tamté ženě dítě!" křikl kudrnatý a bezmyšlenkovitě otevřel dveře auta a vyběhl málem pod kola druhého auta, které začalo okamžitě troubit.

„Harry!" vyjekl Louis a když Isaac konečně úplně zastavil vyběhl do silnice za ním. Následovala další salva troubení a nadávek ze strany řidičů okolních vozidel, což ale modrookého vůbec nezajímalo.

Ten běžel za Harrym, který pronásledoval muže, jenž uháněl ženu kříčící na všechny kolem „Pomoc, prosím! Chce mi unést dítě!" a neohlížel se nalevo napravo. Muži s bílými tulipány do cesty po ženiných prosbách vstoupili dva kolemjdoucí muži a donutili jej zastavit, načež se Louisovi s Harrym podařilo všechny tři doběhnout, ale žena s kočárkem mezitím zmizela z dohledu.

„Pane, ukažte mi prosím své doklady," oslovil muže Isaac, který je dojel v autě a muž se na něj zoufale podíval.

„Ona mi unesla dítě a vy všichni jste jí v tom pomohli!" vykřikl, když se dokázal nadechnout a všichni v jeho okolí se nechápavě zamračili.

„Počkejte, chcete říct, že ten kočárek byl..." zeptal se přiškrceně Harry.

„Byl můj, ta ženská mi ho vytrhla z pod ruky a můj syn je teď pryč, já ji vůbec neznám a to dítě je můj syn Damien! Vy jste policisti, proč jste nic... Proč jste nic neudělali?"

V očích muže se zaleskly slzy a byl by býval padl na kolena, kdyby jej nepodpírali muži, kteří ho zastavili. Isaac si od muže vzal peněženku a našel v ní několik rodinných fotografií se ženou se zrzavými krátce střiženými vlasy a malým dítětem ve stejném kočárku, s nímž zmizela neznámá žena. Kudrnatý si přikryl dlaní ústa a najednou se mu chtělo zvracet a křičet. Jednal ukvapeně a přímo před nimi tak právě unesli třetí dítě. Byla to jeho vina.

Louis ho měl na očích, takže hned poznal, že se něco děje a mohl ho podepřít, když jej zradila kolena.

„Jsi v pořádku, lásko?" zašeptal k němu, aby ho nikdo jiný neměl šanci slyšet.

„Ne, nejsem, tohle je moje vina, myslel... myslel jsem, že vidím toho muže krást kočárek té ženě a viděl jsem ty bílé tulipány a prostě jsem se unáhlil. Pronásledoval jsem oběť místo únoskyně, Louisi! Tohle je moje vina," vysvětlil mu, přičemž cítil, jak se mu v krku utváří knedlík, který ne a ne zmizet.

Nestávalo se, že by ho panický záchvat dohnal bez zmínky o jeho traumatu, ale teď měl pocit, že se topí ve vzduchu a nemůže se nadechnout. Slyšel svoje hlasitě bušící srdce, krev hučící v uších a pak se mu zatmělo před očima. Necítil nohy, jako by mu jeho tělo ani nepatřilo. Cítil, že ho Louis drží a věděl, že je s ním, ale ve stejnou chvíli byl sám. Byl ve tmě a sám. Ani si neuvědomil, že se do tmy propadá hlouběji a hlouběji a poslední věc, kterou si uvědomil předtím, než ho spolkla temnota úplně byla Louisova slova: „Nejsi sám, lásko."