Kráčím si stezkou znavený,
Životem vskutku ztížený,
A pak si mám vybírat,
Co s lidmi probírat.
Bolí to, jako když do mne kůl udeří:
Já nevím, co s tím, když se mnou soupeří,
Ba pokud neznám ani, kdo je můj oponent.
Nic nezjistím; jsem náhle jeho pacient.
Ani křížem ho nevyženu.
Ani drápem se ho nezbavím.
Nic na něj nezabírá,
Jen jak loutka mu vyhovím.
Kdopak to do mne zas bije?
To jsi ty, už nechej mě!
Kde máš vůbec tvář,
Neplechu jen vař.
Však to je i to jediné,
Co mi působíš!
Všechno je pak posrané,
A mi zkázu způsobíš!
Proč nejdeš pryč?
Co tě tu drží?
Baví tě bodat rýč?
Odejít nejde stěží.
Ale ne, ty si řekneš:
„Ty po mne neprahneš?
Smůla, já se ti vysměju,
Cirkus ti tu zahraju!"
A pak vytasíš nůž,
Lesk' se jakbysmet,
Vrazíš ho do mne hned
A konec je se mnou už.
