Nemilý deníku,
je až nemožné, jaká změť myšlenek se mi teď odehrává v hlavě. Jenže i přes to mám prázdný pocit na hrudi. Moje srdce je jako vyprázdněná nádoba, která křičí, a prázdnota ji ubíjí... Ale marně. Nemá to smysl.
Přichází jen další a další beznaděj.
Víš, já vlastně ani nevím, co za tím stojí. Jakási potřeba mi mlátí o hlavu, že chce naplnit, ale já toho nejsem schopen. Možná, že to je potřeba přijetí a lásky... Potřeba s někým trávit čas a cítit se dobře. Já netuším, protože se sám ve svém srdci ztrácím. Usuzuji tak, protože když jsem pozoroval lidi okolo sebe, ucítil jsem bodavý pocit, že to je přesně to, co nemám. To, co bych možná i chtěl.
Jenže čím více jsem mezi lidmi, tím hůře se cítím. Vlastně mám pocit, že jsem pro ně obyčejný duch, se kterým se jednu noc baví, a pak zapomenou, že kdy existoval. Že moje tělo je vlastně jenom chabá napodobenina člověka, která lidem stále schází z mysli.
Víš, já se pak cítím stále více a více osamocen, když s nimi trávím čas. Moje srdce pak baží po kontaktu více a více, když vidí ostatní, jenže je to tak nemožné. Tak nesplnitelné.
Moje tělo chřadne a já opravdu netuším, jestli ten nápor ustojím. Jestli ustojím tu žíznivost ve skrytu mé duše.
Samotná existence mě ničí. Jsem v ní tolik uvízlý... Každá další sekunda mě ubíjí. Nejsem schopen vstát z toho náhlého poryvu emocí, který mnou zmítá.
Je tak absurdní, že jsem uvězněn ve vlastním vězení složeném z temnoty a beznaděje. Ten tmavý oblak mě limituje kamkoliv se pohnu. Je vždy připraven nasát další a další špatné emoce, které mi bude mlátit o hlavu. A já jen tiše ležím... V domění, že jednou to možná bude lepší.
Když jsem na zemi, padám. A když se pokusím spadnout, narazím o zem. Je to tak zvláštní. Nesnáším svoje vyprázdněné, žárlivé srdce a ten škodolibý oblak nade mnou.
Ach... Doufám, že směřuji k lepším zítřkům, ačkoliv stále cítím, že všechno špatné zůstane stejně. Že všechno dobré zmizí, nebo se přeformuje v něco špatného. Vážně to nezvládám.
A ty, deníku, který všechno tohle musíš poslouchat... Mrzí mě, že zrovna na tebe jsem to uvrhl.
No nic. Snad se jedná o obyčnejné blouznění. Snad... Snad se z toho jednou vyležím.
