Roztřeseně ti píšu. Není nic, zhola už nic. Jediné, co vlastním, jsi ty... Koupila jsem si tě za tu rozmačkanou stovku, kterou jsem našla na chodníku, ještě, když jsem bydlela tam... Vzpomínáš? Ach, prožil jsi toho se mnou tolik... Zajímalo by mě, jestli toho o mně víš víc než já. Teda, je to celkem jisté. Ztrácím se. Ne na louce, ne v lese, ne v té vesnici, kam jsme jezdívali, ne ve městě, kde jsme bydleli... Přímo v sobě. V té nepopsatelné části mně, která je tak neskutečná, sobecká a sebestředná. Víš toho o mně tolik. Napsala jsem ti úplně všechno, i to, co jsem o sobě ještě tehdy nevěděla a nechtěla jsem si to připustit. Musíš být chudák, fakt tě lituju. Vše sis to musel projít se mnou a vyslechnout mě. Ale zůstal jsi tu, když všichni odešli. Jsi jediný, na koho jsem se mohla spolehnout... Úplně vždy. Už jsem v té fázi, kdy věřím, že opravdu hltáš každý kousek toho, co píšu. Ne vždy jsem ti věřila, ne vždy jsem věřila, že tu jsi se mnou. Ale teď je to jiné, věřím, že jsi! Věřím ti všechno. To ty jsi ten, který mi vždy ze stínů pomáhal v jakékoli situaci. Vždy jsi mě vyslechnul a nikdy nezradil. Říkal jsi mi vše, ale já tě neposlouchala.
Už tehdy. Už, když mi umřel kamarád. Říkal jsi mi, co mám dělat, ale... Já tě poslechla po roce. Po roce. Pak jsem si našla přátele. Říkal jsi mi, že jsou špatní, ale já nad tím jen mávla rukou a byla ráda, že se se mnou baví. Když jsem měla přítele, připomněl jsi mi tu chvilku, než jsme spolu vstoupili do vztahu, ale... já na to zase nebrala ohled, i přes ty rány na duši. A teď... Poté, co mě rodiče vyhnali po absolvování deváté třídy, kvůli škole a očekávání jako nepovedené dítě, které pouze nahlásí jako pohřešované a poté někde najdou mrtvé...
Poté, co všichni odešli... Určitě si myslíš, že bych měla jít znovu dál, protože nic není bezvýchodné. Celou dobu to na mě křičíš a trpíš pod mým návalem. Ale ty zároveň víš, že to nemá smysl. Že jsem ztracená.
Já totiž... Ztratila jsem svou hvězdu. Ztratila jsem chuť a naději, i když mi zbýváš ty. I když mi zbývá to, že bych se nadále mohla snažit a bylo by to jednou možná dobré. Mohla bych se pomstít rodičům a asi by šli do vězení. Ale víš... Nechci to. Ztratila jsem chuť a moje kapacity jsou nenaplnitelné, já už nemám hlad. Já už nechci. Nikdy jsem tu neměla být. Chci se opět stát tím ničím, kterým jsem byla ještě, než jsem se zrodila. Prostě... Nepatřím sem. Už dávno jsem ztratila to nejdůležitější, bez kterého se nikdy nedalo pokračovat. A ty jsi jen celou dobu sledoval, jak jsem postupně zhasínala. Omlouvám se ti. Teď vyhasnu úplně bez jakékoliv stopy. A ty budeš v bezpečí. Už tě nebudu zatěžovat a nikdo se tě ani nedotkne. Ale já... Zkrátka sem nenáležím. Vždy jsem byla hvězda, která pouze dobila ostatní, nebo jejich jas úplně stáhla sebou. Děkuji ti za to všechno. Děkuji ti, že jsi se mě celou dobu snažil navést.
Sbohem.
