Křišťálová růže

Zvenčí se linuly zvuky vánoční koledy „Tichá noc, svatá noc" ze sousedovic statku a malá Anička si v náručí tety Jasmíny pobrukovala. Místnost voněla purpurou a jehličím, v kamnech praskalo právě přiložené dříví a z tácu na stole tatínek uzobával napečené cukroví. Zahleděl se z okna na vánici a s povzdechem si šel přisednout k Jasmíně a malé Aničce na dřevěnou lavici.

Dávno už se setmělo a světničku nepatrně rozzářily do půlky vyhořelé svíce, mezi nimiž byly i svíce z andělského zvonění. Meluzína skučela v komíně a společně s teplem z kamen všechny uspávala.

Z melancholické nálady Jasmínu a tatínka probral něžný dětský hlásek Aničky: „Teto a budeš mi zase, prosím, vyprávět ten příběh o mamince?" „Vždyť už jsi ho slyšela nejméně stokrát Aničko," odpověděla jí na to Jasmína. Vždy jí působilo bolest tento příběh vyprávět. Podívala se na tatínka a ten jí poprosil, jestli by nemohla udělat výjimku, když jsou ty Vánoce. Jasmína tedy spustila a zadívala se z okna ...

„Daleko od nás, v jiném časoprostoru existuje veliká země Bonifácie. Je zvláštní tím, že je zde vše z křišťálu, a třpytí se na míle daleko. Žijí zde kouzelné bytosti, které mají na starosti rozsáhlou zahradu, kde rostou křišťálové růže. Každý člověk, co žije zde na Zemi, má v Bonifácii svou osobní růži, kde se zrcadlí jeho osud. S maminkou Annabelle jsme tuto unikátní zahradu měly na starosti. Procházely jsme se kolem růží a dbaly na to, aby se žádné nezkřivil jediný lísteček. Tu a tam jsme v nich zahlédly odraz lidských očí, jež jsou zrcadlem duše. Jedny oči byly jako druhé, ve všech se blýskala dobrota, zloba, závist nebo vše dohromady. Maminka jednou zakopla o kámen z křišťálu a její zrak ulpěl na růži tvého tatínka."

Tatínek se při této pasáži uculil. Byla to jeho nejoblíbenější pasáž celého příběhu.

„V růži se zableskly jeho oči. Byly modré jako nás všech, co žijeme na Bonifácii, ale něčím se přeci jen lišily, nebyly tak ledové. Annabelle každičký den chodila růži pozorovat a snažila se přijít na to, čím se oči tvého tatínka liší. Nemohla spát, jíst, její mysl pořád zaměstnávaly jeho oči."

„Kéž by ta růže praskla a ona ji nikdy nenašla," vzlykl tatínek.

„Neříkej hlouposti, přece víš, co by se stalo," napomenula ho Jasmína a pokračovala ve svém příběhu.

„Uplynul měsíc a Annabelle stále zahleděna do modrých očí se rozhodla zjistit, čí jsou. Vydala se za královnou Bonifácie a vyřkla přání se podívat na planetu Zemi a najít onoho muže. Královna ji varovala, že pokud se vydá na Zemi, nemůže se víckrát vrátit mezi nás, ale Annabelle neviděla a neslyšela, byla omámena láskou k cizímu člověku."

Tatínek bafal na lavici dýmku a druhou rukou si podpíral těžkou hlavu. Jeho černé svědomí ho sžíralo už pět let.

Jasmína si ho nevšímala a pokračovala: „Byl leden, když sestoupila na Zemi, vítr ji zavanul do malé vesničky obklopené lesem a loukami. Zuřila tehdy vánice, mrzlo až hřebíky na střechách praskaly a cestičky se klouzaly. Celý život byla proti zimě odolná, ale po sestupu na Zemi se z ní stal obyčejný člověk. Nic už jí nechránilo. Obléknutá byla v hedvábné košilce se stříbrnou nití a na nohách měla křišťálové střevíčky. Dobře oblečeným se mráz uctivě klaní, špatně oblečené zraní."

Jasmína uchopila těžký kožený váček, co nosila na krku. Vytáhla z něj střípky. Po sestupu Annabelle v Bonifácii vyrostla nová růže. Annabellina růže.

„Hlídala jsem ji každičkou možnou minutu a modlila se, aby v pořádku došla až k tvému tatínkovi. Počasí se netvářilo, že by se chtělo umoudřit, řekla bych, že vítr přidal na síle. Byla zima, že by ani psa ven nevyhnal. Annabelle modraly prsty a rty, podlamovaly se jí kolena a každou chvíli ležela ve sněhu. Bojovala ze všech sil, aby se opět postavila na nohy a došla do svého cíle. Po několika metrech ale její síly došly a ona padla u rybníka na zem ..."