When the world gets too heavy, put it on my back | Dream SMP ff

-

Trvalo několik dní, než Ghostburovi oschly poslední slzy. Byly to vůbec dny? Nedokázal to určit. Říkal si, že to byly dny – ta doba, kterou strávil schoulený na chladném betonu, přesně tam, kam byl vyhozen. Zůstal v klubíčku, s koleny přitisknutými k hrudi, rukama si třel podrážděné místo na krku, kam se mu zařízl svetr, když jej za něj Dream popadl. Nemohl se toho zbavit – i když teď žlutá vlna byla znovu měkká jako předtím, pořád cítil, jako by se dusil. Zalykal se, otřásal. Slané kapky na jeho tvářích slabounce syčely a zanechávaly po sobě čím dál hlubší brázdy. Nebyl si jistý, zda fyzickou bolest vůbec cítil.

Když se zvedl, přestala jezdit metra. Po době, kdy se kolem s hlomozem řítila kovová monstra a kdy on sám nedokázal přestat sténat, ticho působilo až příliš nepatřičně. Slyšel svůj dech, svůj kašel. Občas krátce vykřiknul nějakou samohlásku, poslouchal ozvěnu. Chodil jen minimálně, jen pár kroků tam, zpátky. Bylo to to místo, kde jeho předchůdce trávil nejvíce času. Na stěnách našel křídou vyškrtané čárky. Válela se na zemi, sebral ji, nejistě držel v rukách, možná by si měl taky nějak počítat dny? Jenže on na nic nečekal – neměl ten hlad, který hnal Wilbura vypozorovat si interval, s jakým metra jezdila, a podle toho měřit čas. Neměl ani ta metra, ani nic jiného. Pustil tedy křídu na zem – ale zase ji sebral a zastrčil k jednomu sloupu, aby věděl, kde ji najde. Brzy k nim přibyl i balíček ohmataných karet. Nezahrál si však s nimi, věčnost je příliš dlouhá chvíle na to, aby si ji krátil. A on věděl, že pro jednoho ducha se nikdo do Limba vracet nebude.

Toulat se začal až později, ale jak čekal, nikdy nic jiného než stanice nenašel. Beze strachu ze strojů chodil po kolejích, brzy se naučil po nich neklopýtat. Vozil se po eskalátorech, které jej nikdy nevyvezly nahoru. Občas dostal něco, co ze všeho nejvíc připomínalo závrať, okamžiky, kdy se s ním svět zhoupnul a jeho vidění zavlnilo. Nerozuměl tomu, ale pokaždé pak dostal pocit, že vidí trochu jinak.

Chyběli mu přátelé. Rád vzpomínal na Tommyho, na Tubba, na Ranbooa, na Philzu, na Techna. Zapomněl na zlé věci, co se staly – zůstaly mu jen vzpomínky na paprsky slunce v obličeji, na Vánoce, na vůni dřeva. Nevěděl, co s nimi teď je, doufal, že se mají krásně. Zdáli se být tak neskutečně vzdálení. Chyběl mu ten pocit, kdy měl plné dlaně modré a když ji odhazoval pryč. A ze všeho nejvíc mu chyběl Friend. Volal v tunelech jeho jméno, občas tesklivě, občas vesele, jako ho volával dříve, jako by k němu modrý beránek měl každou vteřinu přiběhnout a začít mu ožužlávat prsty, aby si připomněl ten pocit.

A pak zjistil, že ve své samotě není sám. Objevovaly se kolem něj stíny, někde jich byly davy, někde žádné. Byly vysoké, neurčité, mnohem vyšší než on, bloumaly a šeptaly. Nerozuměl jim, těžko říct, zda si vůbec rozuměly navzájem. Mohl jimi projít, aniž by si toho všiml. Ale bylo snadné si na ně zvyknout. Bral je jako samozřejmost, tak, jako ve světě tam venku bral listí.

Jednoho dne se zaklonil a všiml si, čeho si nikdy předtím nevšiml. Strop byl prosklený. Rudá světla slábla. Nedokázal to popsat – zkrátka jen postupně nebyla tak krvavá jako dříve.

Jednoho dne se objevilo denní světlo.

Měnilo se tak, jak mělo. Ráno a večer ho zalévalo sytě oranžovou a zlatou, přes den nechávalo na betonu bíložluté skvrnky a on si jimi nechával hřát zjizvené tváře, mrkal do slunce, aby kolem něj tancovaly mžitky. Lehal si na záda a pozoroval hvězdy. Ghostburovi se poprvé v hrudi pohnulo něco, co by se snad dalo nazývat štěstím.

Dlouho se pak nic nedělo – nic nového. Žádné závratě, žádné nové stíny kromě těch, které si navykl vídat. A tak se zase potuloval na vzdálené stanice, které vypadaly všechny stejně, aby se zase vracel k té, kde měl svou křídu a balíček karet.