Chci abys mě zabil

č.:155

Vzbudil jsem se do příjemné vůně kávy a čerstvého pečiva. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl neznámou postavu sedící na mé posteli. Rychle jsem sebou škubnul. 
"Ah~ Jsi vzhůru!" ozval se povědomý hlas.
"L-Liame?!" Vysoukal jsem ze sebe sebe s vytřeštěnýma očima.
"Ah- Promiň. Vím, že nemáš rád, když chodím do tvého domu bez dovolení, ale jen jsem tě chtěl zkontrolovat. Cítil jsem se špatně, když jsem dvakrát musel tak narychlo odejít" smutně se na mě podíval a podal mi tác se snídaní "ááá, tak trochu jsem se nudil, tak jsem ti udělal snídani" usmál jsem se na něj a vzal si od něj tác, kterým jsem si následně položil na kolena. "Málem jsem dostal infarkt" pousmál jsem se když jsem upílej horké kávy "a kde máš kávu ty?" otázal jsem se když se Liam otřásl, bylo vidět, že se snaží schovat to, že je mu zima, ale na to ho znám moc dobře. "Nedám si" usmál se na mě " a za ten infarkt se ti omlouvám" zasmál se a poškrabal se zakrkem. Položil jsem svůj tác noční stolek a pomalu vstal z postele "udělám ti čaj, zalez pod peřinu" poručil jsem a pomalu otevřel dveře "Ale-" odmlouval Liam "žádné 'ale' vidím jak se třeseš" odmlčel jsem se "hned budu zpět" usmál jsem se a vyšel z pokoje. Můj obývák byl ještě chladnější než můj pokoj. Studená podlaha mi nepřijemně chladila nohy mezitím co jsem šel ke kuchyňské lince. Postavil jsem na vodu a otevřel jsem svou krabičku čajů a vytáhl zelený čaj, který vím, že Liam zbožňuje a vyndal jeho oblíbený hrnek. Mezitím, co se ohřívala voda, opřel jsem se o kuchyňskou linku a začal přemýšlet "Jeho úsměv je tak uklidňující a hřejivý" myšlenky o jeho úsměvu prohřály celé mé tělo. Tyhle pocity jsem měl již od té doby, co jsem ho poprvé potkal, ale nikdy jsem se to neopovažoval zmínit, přeci jen, neplánuji tu zůstat na dlouho a nechci, abych mu ublížil ještě více a stejně si nemyslím, že to cítí stejně. Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk lupnutí již uvařené vody. Vzal jsem konvici ze stojanu a zalil čaj. Najednou mým tělem projela bolest, kterou zapříčinil tik, který donutil mou ruku trochu uhnout a opařit si tak mou druhou ruku. Bolest jsem ignoroval a pokračoval v nalévání vody do hrnku. Když byl hrnek téměř po okraj dal jsem do něj dvě lžíce cukru a už jsem se chystal vyrazit, když v tom jsem si uvědomil, co by nejspíš Liam řekl, kdyby uviděl mou ruku. Položil jsem čaj na linku a ztáhl jsem si svůj rukáv úplně ke dlani tak, aby nebyly vidět ani jizvy po píchání morfinu, tak ani ta opařená ruka. Opatrně jsem vzal hrnek do zdravé ruky a vydal se směrem do pokoje.

"Proč sakra neležíš?" vyhrkl jsem na Liama když jsem viděl, že se od mého odchodu z místa ani nepohl. "Nebylo by tam místo a navíc ty vypadáš vyčerpaně, potřebuješ to více" usmál se na mě trochu smutným úsměvem. On vždycky myslí více na druhé než na sebe, je to jedna z vlastností, kterou jsem na něm miloval, ale zároveň nesnášel. "Prosím tě, lehni si do té postele, vlezeme se tam v klidu oba" usmál jsem se na něj a ukázal na postel. Liam se na mě opětovně usmál a kývl. Sedl si na postel a já udělal to samé. Sundal si body a opatrně si lehl a ještě se ujistil, aby tam zůstalo dosti místa pro mě. Opatrně jsem mu podal čaj, který jsem chytl tak, aby se on nepopálil. "Děkuju" usmál se na mě znova. AH- může s tím už přestat? "Není za co" usmál jsem se na něj a vlezl si za ním pod peřinu. Podal jsem si tác, který jsem si následně položil na nohy.

"Liame?" přerušil jsem to divné ticho.
"huh?" ozval se Liam koukající od svého hrnku.
"Jen ti chci říct, že se nemáš proč cítit špatně a nebo proč omlouvat dobře? To, že jsi musel rychle odejít není tvoje chyba a já ti to definitivně nevyčítám" usmál jsem se na něj. Věděl jsem, jak se cítí a nechtěl jsem, aby se tak cítil. Viděl jsem, jak se Liamovi začaly lesknout oči. Rychle se podíval na svůj hrnek a napil se.
"Děkuju.." zašeptal "a ty víš že jsi úžasný člověk a že si v životě zaloužíš mnohem více?" otočil se na mě a tentorkát jsem to byl já, kdo se snažil zadržet slzy. Rychle jsem se podíval na svůj hrnek a upil z něj. 
"Děkuju Liame" vzlykl jsem s již stékající slzou po mé tváři. Byly to roky co jsem naposledy slyšel něco takového.
"Ř-řekl jsem něco špatně?" řekl ustaraně Liam mezitím co já dával tác na noční stolek a Liam udělal to samé se svým hrnkem
"Ne Liame, neřekl" usmál jsem se na něj a lehl si a on opět udělal to samé. Oba jsme bezeslova koukali na strop než jsem prolomil ticho "Mohu tě obejmout?" tiše jsem se zeptal.
"Samozřejmě" usmál se na mě a roztáhl pod peřinou své ruce. Opatrně jsem se k němu přisunul a dal své ruce kolem sebe.
"Děkuju za všechno Liame, budeš mi chybět-" zarazil jsem se. "SAKRA, SAKRA, SAKRA, SAKRA" řval jsem ve své hlavě sám na sebe. 
"Jak to myslíš?" ozval se Liamův zmatený hlas.
"No- myslel tím, že" odmlčel jsem se abych našel to vhodné pokračování "budu muset kvůli práci na cestu" nervozně jsem se zasmál.
"Oh." oddech si "už jsem si myslel, že se někam stěhuješ. Teď jsem málem já dostal infarkt" zasmál se Liam a prohrábl mi vlasy. Ah, kéžby tak věděl oč se již ty léta pokouším.
"Neboj, nikam se stěhovat nebudu" zamál jsem se a vyhnal všechny škaredé myšlenky z mé hlavy a položil ji Liamovi na hruď. Jeho srdce se trochu zrychlilo a to stejně jeho dýchání. "Možná je moje hlava moc těžká?" otázal jsem se sám sebe v hlavě. Liam si musel všimnout mé reakce, protože položil svou ruku na mou hlavu a začal mě pomalu hladit ve vlasech. Roztekl jsem se pod jeho dotykem a cítil, jak se mě má těžká víčka snaží přeprat. Vyhrály a já tak usl s příjemným zvukem dukotajícího srdce mého nejlepšího kamaráda Liama.