Chci abys mě zabil

Č.:-

"Takže vy už se znáte!" Usmál se na mě můj bratr.
"Christophere!" zaječela má bývalá nejlepší kamarádka. Christopher se na ní jen udiveně podíval.
"To je ten muž o kterém jsem ti říkala!" ukázala na mě "To je ten, co mě tak surově zmlátil!" Tristě vyhrkly falešné slzy z očí mezitím co se můj bratr snažil pobrat, co se děje.

"Jen jsem ti dal facku kvůli tomu, že jsi urážela ho-" zastavil jsem se. Nechtěl jsem, aby můj bratr věděl o mé sexualitě... "-jiné holky!" vyhrkl jsem.
Trista jen objala ruku mého bratra, který měl stále zmatený výraz.
"To není pravda! Říkala jsem ti, jak je špatné, že bereš ty drogy! A jak ti to-" Christopher se na mě upřeně podíval, Trista asi neveděla, že to můj 'milounký' bratříček zjistil
"Myslíš ty drogy, co jsi mi prodala ty?" Chris se na ni upřeně podíval a jemně ji odstrčil. Usmál jsem se. "Dělá to zase! Neveř mu! Jen lže! Nic jsem mu neprodala" Vyhrkly Tristě do očí opět falešné slzy.
"Oba toho nechte" řekl chladně můj bratr.
"Odcházím do svého pokoje, nehodlám být v jedné místnosti s ženou, jako je ona" Zasyčel jsem a vydal se ke dveřím. 
"Musíš se najíst" 
Zastavil jsem se, nechtěl jsem jíst a už vůbec ne u stejného stolu jako je ona.
"Nemám hlad" odvětil jsem svému bratrovi a pomalu otevřel dveře.
"Lukasi. Budeš jíst." řekl přesným hlasem jako kdysi říkával náš otec. Naštvaný ze vzpomínky na našeho otce jsem vyrazil ze dveří a míříl si to ke svému pokoji.

Rychle jsem otevřel dveře, které jsem hned po zavření zamkl. "Toho je moc...." začal jsem se klepat "až moc..." opřený zády jsem sjel po dveřích dolů. Už jsem vážně nevěděl co dělat. Pokud mi nevěří ani vlastní bratr, tak kdo by měl. Snažil jsem se uklidnit ale marně, mé tělo se třáslo ještě více.

Najednou jsem uslyšel jak se za mnou odemykají dveře. "Lukasi!" ozval se hlas mého bratra "jsi v pořádku?!" opatrně otevřel dveře a mě tak trochu odstrčil. Z pozadveří vykoukl můj vystašený bratr, který se ke mně hned vrhl a já se najednou ocitl v pevném obětí. "Zasrané kamery" zaskučel jsem potichu. "Jsi v pořádku?" odtáhl se aby se mi podíval do očí. 
"Ano, jen-" zamyslel jsem se.. "kašli na to" smutně jsem se pousmál. Nechtěl jsem mu rozvracet kamarádství, jen kvůli něčemu, co se stalo mně. Třeba se k němu bude chovat hezky.

"Nevypadáš, že by se nic nedělo, prosím řekni mi co ti je"
"Jen se mi něco nemilého vybavilo, nic víc" odmlčel jsem se.. Už teď vypadám jako ubožák co žadonní o pozornost a dělá se mi ze mě zle. "Měl bys jít za Tristou, bude na tebe čekat"
"Co se mezi vámi stalo?" zeptal se nechápavě.
"Můžeme na to prostě zapomenout? Nechci to řešit." řekl jsem popravdě.
"Mám jí říct ať odejde?"
"Je to tvá návštěva, ty si rozhodni" usmál jsem se.
Můj bratr se pomalu zvedl a úsměv my opětoval.
"Pokud se kolem ní necítíš komfortně, budu se s ní setkávat pouze tam, kde se nepotkáte, bohužel nevím, co se mezi vámi stalo, ale tohle je to maximum co mohu udělat." podíval se mi upřímně do očí a dodal "avšak dnes tu bude spát, prý ji soused vytopil dům, ale na zítřek jít domluvím hotel" se soucitem se na mě podíval 
"je to v pohodě" falešně jsem se na něj usmál "a teď už běž, ať tě nezačne nahánět" 
"Dobrá tedy, nechám služebné, aby ti donesli jídlo" s těmito slovy vyšel ze dveří které po sobě něžně zavřel.

Hlasitě jsem si oddechl. Někdo najednou zaklepal na dveře, což mě trochu vystrašilo. "Nejspíš služební" zašeptal jsem si pro sebe a tiše otevřel dveře.

"Lukasi, jestli cokoli cekneš svému bratrovi, udělám ti ze života ještě větší peklo, rozumíš?"
Trista.
"Zabij mě" řekl jsem se seriozním obličejem a chladným hlasem.
"Mám pocit, že v tom ty sám už máš dost dobrou praxi" vysmála se mi do obličeje a v mžiku oka se ke mě přiblížila "o to popros svého milovaného" pošeptala mi do ucha, usmála se a já cítíl jak se mi do očí hrnou slzy. Kvůli všechné té zlosti jsem praštil dveřmi přímo před jejím obličejem. 
"Předtím, než se pokusím se znovu zabít musím mu vysvětlit vše, co se stalo... Jinak nikdy neumřu v klidu." zašeptal jsem si s roztřepaným hlasem.

Se slzami v očích jsem začal chodit po pokoji a hledal něco, co bych mohl použít jako lano....
"Můj bratr schoval veškeré věci se kterými bych si mohl ublížit a stejně by viděl na kamerách, že nejsem ve svém pokoji. Budu se muset vyplížit jako nějaké děcko." mluvim jsem si stále sám pro sebe mezitím, co jsem si nachystal věci, které dám do postele, aby to vypadalo na kamerách jak já.

Tři lehké poklepání zazněli od dveří. Rychle jsem schoval vše, co by mohlo vypadat podezřele.
"Vstupuji!" Ozval se něžný hlas. Ze dveří vykoukla mladá dívka, vypadala hubeně jako by nejedla týdny.
"Tady je vaše jídlo pane" zašeptala tiše a podala mi tác.
"Nemáš spíše ty hlad?" zeptal jsem se jí s úsměvem na tváři i když mi stále bylo do pláče. 
Dívka chvilku váhala "nebo nic neříkej, ten tác ci vem někde ho sněz a kdyby se někdo ptal, řekl jsem ti, že to jíst nehodlám a že to máš sníst sama, dobře?" Znovu jsem se na ni usmál a tentokrát mi úsměv oplatila "děkuju mnohokrát Pane! Ani nevíte jak moc si toho vážím!" 
"Není za co, mohu se jen na něco zeptat?" dívka se na mě udiveně podívala "ano"
"V kolik tak všichni spí?" dívka se na chvíli zamyslela "všichni chodí hned po večeři"
"děkuji" pohladil jsem ji po hlavě " a teď běž ať ti to nevystydne" dívka jen kývla a vyběhla ze dveří.

"To znamená, že teď už by měli všichni spát" zašeptal jsem si pro sebe a začal plánovat svůj další krok.
"Dát věci do postele aby to vypadalo, že jsem to já." podíval jsem se "hotovo"
"Věci jako telefon a věci na sebevraždu" koukl jsem se do batohu "mám"
"asi můžu jít" zašeptal jsem a párkrát se hluboce nadechl.

"jde se na věc" potichu jsem otevřel dveře a rozhlédl se. Nikde nikdo. Opatrně jsem vyšel z pokoje a stále se díval kolem sebe zda někoho neuvidím.
Když jsem se dostal ke schodům začala horší fáze.
Udělal jsem pár kroků, které po tom co dolehly na dřevěné parkety, začaly hlasitě vrzat. "Sakra.." Zasyčel jsem a chvíli čekat, zda se něco stane.
Po kratší době jsem zase udělal pár kroků, které opět hlasitě zavrzaly, tentokrát se mi to nepovedlo udělat bez povšimnutí.

"Kdo je tam!" Ozval se drsný hlas, který stál dole pod schody.
"To jsem já, uklidni se a běž do svého pokoje" Snažil jsem se znít co nejvíc sebevědoměji jako můj bratr i když jsem byl seriózně vystrašený.
"Oh.. Promiňte Pane! Myslel jsem, že se služky zase rozhodly odejít dřív"  Nervózně zakoktal, uklonil se a odešel.
Chvíli jsem jen stál a přemýšlel, jak jsem se dokázal udržet tak v klidu. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval, tentokrát už jsem se ale tolik nesnažil.

Rychle jsem sešel posledních pár schodů. "Nikde nikdo" Zašeptal jsem si pro tebe a rychle se vrhl ke dveřím.

Zamčeno.

"SAKRA" zasyčel jsem..
Začal jsem opět usilovně přemýšlet..
"Přece v jídelně bylo okno, do kterého bych vlezl.." šeptal jsem si zase sám pro sebe..
Snažil jsem se co nejtišeji našlapovat směrem k jídelně.

Dveře do jídelny byli otevřené a tak jsem nakoukl zda je čistý vzuch, naštěstí byl a já se tak odhodlal otevřít okno.

"BINGO!" zakřičel jsem než jsem si uvědomil, co jsem právě provedl... Tak, teď to musela být rychlá akce.
Vytáhl jsem se z okna do temnotou zahalené noci a začal utíkat co nejrychleji jsem mohl.
Dům, ve kterém můj bratr bydlel byl taktéž dům našeho otce, ve kterém jsem vyrůstal, ale taktéž jsem z něho moc neznal. 

Mou hlavou se začali honit vzpomínky mezitím co jsem běžel přes vysokou trávu co nejdál.