TWINS

9. kapitola- opravdový domov

To je divné… začalo pršet. Je to docela podivné, protože již dva měsíce nepršelo, ale jsem rád.

Teď už jen zbývá vrátit se tam, kde je můj opravdový domov.

Vykoukl jsem z pod mostu a zkontroloval, že nikdo není poblíž. Nebyl a ani není divu, většina lidí, když prší, někam zaleze.

Pomalu jsem se došoural na most. Kapky deště mi ztékaly po tváři, je to tak příjemné. Roztáhnul jsem ruce k a tvář naklonil k nebi, je to jako sen.

Ale… i ten končí… v moment, kdy jsem zaslechl Loganův hlas, byl sice slabý, ale i tak…

Rozběhl jsem se přes most… Ptáte se, proč bych to dělal? Kvůli tomu, co udělal? Ne, tak to není. Je to spíš kvůli tomu, co neudělal.

Už mě to nebaví, upřímně, tenhle život mě vysiluje. Škola, neustálé otázky, hlídat čas, stále myslet na to, jestli jsem něco nezapomněl, a ti lidé…

Připadám si jako pták v kleci, ale já tohle nedokážu… nejsem jako Logan… on překoná všechny překážky mlčky a bez námitek, ale já…

V hlavě mi zní ta písnička, kterou jsme si jako malí zpívali, málem jsem na ní zapomněl, zapomněl na vše, co se stalo.

Každý den vidím bohaté lidi, jak obcházejí ty, kteří nemají práci, domov ani peníze, ale… přijde mi, že právě ti, co musí prosit na ulici, jsou mnohem šťastnější, než ti bohatí. Proč? Mají rodinu, i když to nikdo neví, mají pro co žít, snaží se každý den, ale bohatí lidé… pro co žít? Peníze? Sláva? Respekt? Život v luxusu? Co to vlastně je, když nemáte nikoho, pro koho by jste to dělali, a i když mají, vidí je jen na zlomek sekundy. To mu se nedá říkat rodina, nebo život, ale přežívání v dnešní době. Raději budu žebrat na ulici, než být jeden z úředníků.

Když jsem zahlédl železniční přejezd, zdá se mi, že jsem už tak blízko, mé srdce začalo divoce bušit a mé nohy se začaly pohybovat ještě rychleji. Ani kdyby jel vlak, nedokázal bych zastavit. Naštěstí nejel.

Každý kousek krajiny vrací vzpomínky, na které jsem pomalu zapomínal. Zbývá ještě tak 10 km, ale co to je, v porovnání s tím, že se zbavím této zátěže. Každým krokem se cítím volnější, jako bych mohl letět.

A opravdu. Nic se nezměnilo. Při tomto pohledu jsem spadl na kolena a začal brečet. MŮJ DOMOV. Vy, co žijete odjakživa ve městě, to nejspíš nepochopíte, ale i když je to jen skládka, pro mě je vším.

Dokonce je tu další smečka psů.

Asi patnáct voříšků všech barev a velikostí. Žalostně jsem se na ně podíval a posadil jsem se na zadek.

Po chvíli kolem mě začali kroužit a jeden z nich se ke mně přiblížil. Natáhl jsem k němu pomalu ruku. Neuhnul, naopak, začal mi jí očichávat a následně ji oblíznul. Opatrně jsem ho podrbal na hlavě. Voříšek dvakrát zaštěkal a přitulil se ke mně. Netrvalo dlouho a přidali se i ostatní psi.

Chudáčci, jsou celý mokří, musím jim něco postavit. Vyhrabal jsem několik tyčí, kartonových krabic a hadrů. Sice mi to moc nejde, ale nakonec jsem postavil jakýsi přístřešek.

Psi se tam okamžitě nahrnuli a začali vrtět ocasy. Jsem tak rád.

Posadil jsem se před přístřešek a tiše je pozoroval. Nemůžu se dočkat dalšího dne.