TWINS

1. kapitola - život se smečkou

Příběh se odehrává v době, kdy ještě obě dvojčata žila na skládce se smeečko psů. V této době jim bylo asi deset let (neví, kdy se přesně narodili, proto jen odhadují svůj věk.) :P

Je chladný den jako každý jiný a my jsme stále na ulici. Nevím, jestli to bude někdy lepší. Sedíme s bratrem v papírové krabici na skládce za městem. Kolem nás pobíhá smečka divokých psů, kteří se stejně jako my, musí starat jeden o druhého. Žijeme tu spolu už deset let, a i když vám to může připadat podivné, jsme celkem rádi, za to, co máme. Není to dokonalé, ale je to domov. To oni nás zachránili před smrtí, oni nám dali domov, lásku a péči.

Jerry se vrátil z lovu. V hubě nese rezavou veverku. Přinesl mi ji k nohám a posadil se. Asi čeká, až jí uděláme, aby byla k jídlu.

Rozdělal jsem malý ohýnek a poskládal pár tyček tak, abych na ně mohl položit veverku, kterou jsem stáhl z kůže.

Netrvalo dlouho a vrátil se zbytek smečky. Jako poslední se šoural Sedric. Okamžitě jsem zjistil, že je něco špatně. Sedric by nikdy nešel jako poslední, to znamená jen jediné, je zraněný.

Okamžitě jsem se za ním rozběhl. Sedrick se ovšem odmítal zastavit kus před domovem. Když jsem se malou border colii snažil vzít do náruče a donést do ,,tábora“, okamžitě se otočil a vycenil na mě své ostré žluté špičáky a hlasitě zavrčel.

Nechal jsem ho dojít do ,,tábora“ a hned jsem se mu podíval na ránu.

Měl prostřelenou nohu. Nevím, co s tím. Proto jsem ránu jen omyl. Chvíli jsem přemýšlel, co s tím. Pak mě napadlo ránu vypálit.

Začal jsem na starém smeťáku hledat kus železné tyče. Po několika minutách jsem našel kus tyče od auta. Co nejrychleji jsem doběhl k ohýnku a vložil ji do něj.

Sledoval jsem jak se jeho konec zbarvuje do oranžova. Vytáhl jsem ho. Sedric jako by tušil, co ho čeká. Snažil se mi utéct, ale Logan si na něj sedl. Je sice malý, ale přece jen proti němu Sedric nemá šanci. Přiblížil jsem se k němu s nažhavenou ocelovou tyčí. Škubal sebou, kňučel, ale vše bylo marné. Bylo slyšet hlasité zavití.

Po chvíli jsem tyč odhodil a hladil ho a chválil. Logan se šel schovat mezi smečku psů, kde dokonale splynul. Hladil jsem Sedrica po jeho huňaté srsti a povídal jsem si s ním.

Když jsem vstával, uviděl jsem na zemi kapky krve, ale nebyly Sedricovi. Vedli směrem ke smečce.

Je další pes zraněný? Začal jsem postupně prohmatávat každého psa zvlášť, ale nikde nic. Šel jsem za Loganem, abych mu řekl, že všichni psi jsou v pořádku a za chvíli bude jídlo.

Vyděsil jsem se. Mráz mi přejel po zádech. To není možné. Ne, ne bratříčku, promiň. On se vždy obětuje. Ani nepípnul. Sedí tam v rohu a psi mu lížou prokouslou ruku. Vše je moje chyba.

Z očí mi tečou slzy a přitom jediný, kdo by měl brečet je Logan, ale ten jen upřeně zírá do dálky. Přiřítil jsem se k němu a snažil jsem se mu ránu ošetřit, ale on…

Ucukl a odešel. Jako vždy. Pořád se mi zdá, že se mi vzdaluje jako bych ho ztrácel víc a víc, a kdykoliv, kdy se mu jen trochu přiblížím, vzdálí se mi dvakrát tolik. Je tichý a plný záhad, nikdy nedokážu přečíst jeho myšlenky. Nikdy se neusmívá ani nebrečí. On je mým opakem, mou druhou polovinou a bez něj nemůžu existovat. Nevím…

Nebesa zahalila věčná tma noci. Logan se stále nevracel, mám strach. Je to moje chyba. Psi seděli kolem ohně a trhaly kusy masa, které ulovili. Potichu jsem se vyplížil a šel jsem hledat Logana.

Kde jsi? Prosím bratříčku…

Běžel jsem skrze tmu, nevím kam, nevím kudy, ale vím za kým. Cesty mi začaly splývat. Už se nedokážu vrátit zpět. To ne. Srdce mi bije tak silně, že jestli se ještě něco stane, pukne.

Začaly mi omrzat konečky prstů. Z úst mi šla pára. Nevím, co teď. Proto jsem si šel sednout na dřevěnou lavičku. Nejspíš tu budu muset přespat, protože se nedokážu vrátit spět. Jsem k ničemu.

Schoulil jsem se do klubíčka k opěradlu a dýchal si na ruce.

Náhle se nade mnou objevil stín a promluvil ke mně chladným hlasem:,,Chceš tu snad umrznout? Ne? Příště zůstaň se smečkou, protože se určitě zase ztratíš.“ Podle posledních slov jsem poznal, že je to Logan.

Prudce jsem se otočil a podíval se nad sebe. Stál tam s tím svým kamenným výrazem ve tváři. Chtěl jsem ho obejmout, ale on se otočil a pomalu rozešel. Znovu mě zachránil. Celou cestu jsme byli ticho. Většinou mluvím jen já a připadá mi to, že to Logana už nebaví.  

Můj zrak se upřel na Loganovu zraněnou ruku. Stále krvácela. Roztřásla se mi pusa. Chtěl jsem brečet, ale Logan dřív promluvil:,,Netrap se s tím. Je to v pořádku. Doufám, že nezačneš kvůli takové zbytečnosti brečet.“ Co jiného od něj čekat.

Došli jsme do ,,tábora“ a posadili se vedle psů. Naštěstí nám zbylo ještě trochu masa.

Najedli jsme se a šli spát. Psi se tulili k sobě a většinou v této době nás k nim moc nepouštěli. Lehnul jsem si k ohýnku a zavřel oči. Ale ani po hodině jsem nemohl usnout. Třást jsem se zimou.

 Posadil jsem se. A chtěl jsem jít někam pro deku nebo alespoň pro noviny.

Logan mě chytil za rameno a srazil k zemi. Lehl si vedle mě a přitiskl se ke mně. Už mi nebyla taková zima, ale nechápu, co to zase do Logana vjelo.

Tichým hlasem mi zašeptal do ucha:,, Tak už spi, přece tě tu nenechám umrznout.“ Sice to tak asi myslel, ale cítil jsem, že je zmrzlý až na kost. Musel ležet někde na nějaké hromadě daleko od ohně. On sice říká, že to dělá proto, abych neumrzl, ale co on?

Občas umí být tvrdohlavý a jeho reakce se nedají vypočítat, už jen kvůli jeho tiché povaze, ale je to opravdu laskavá osoba. Už se bez něj neobejdu a nedovolím, aby nás nic a nikdo rozdělilo. Chci s ním trávit svůj život co nejdéle.