TWINS

4 kapitola- nech to být

Logane… kde jen může být. Začalo pršet. Kapky deště mi klouzaly po vlasech jako perly. Na jeho obvyklých místech nebyl, bojím se o něj, co když promokne, nebo se mu něco stane. Ale… musím jít domů, mé oblečení je skrz na skrz promoklé a naši adoptivní rodiče na nás už určitě čekají, a proto bych měl přijít alespoň já…

V domě byla tma, co se děje, vždy bývá rozsvíceno v obýváku. Zašustil jsem klíči a vešel dovnitř. Šáhl jsem po vypínač a rozsvítil světlo.

,,Všechno nejlepší Conore!“ zakřičeli oba.

,,A-Ale, jak jste věděli, že jsem to já a ne Logan?“ zakoktal jsem.

,,No, víš Logan, už…“ snažila se říct naše adoptivní matka, ale…

Z kuchyně vyšel Logan a s neutrálním výrazem odsekl:,,Jdeš pozdě BRÁŠKO!“

Ještě ze mě stékaly perleťové kapky vody. Logan mě letmě přejel očima, když se pode mnou udělala loužička vody, adoptivní matka vyjekla:,,Conore! Běž se rychle opláchnout a převléct se! Jak dlouho jsi byl v té bouři?“

Při téhle větě se Logan zarazil a pozorně poslouchal. Vypadalo to, že se o mě bál, ale pak se znovu otočil s tím svým ignorujícím výrazem a šel do svého pokoje.

Svléknul jsem si tričko, zapnul horkou vodu. Už jsem si chtěl svléknout spodní prádlo, když se rozrazily dveře.

Logan. Prudce se otočil a zabouchl je za sebou.

,,P-Promiň, d-donesl jsem ti ručník a nějaké oblečení, bohužel jsem nenašel žádné tvé čistém, takže ti půjčím své, i když vím, že… nic, nechám ti to za dveřmi. A s tiššími otřesy podlahy zmizel.

Pomalu jsem se ponořil do vany, z které sálala pára. Potopil jsem se pod hladinu a zíral na strop, přemýšlím o různých věcech, ale pak mi přijde na mysl dnešní…

Prudce jsem se vynořil. Vyletěl jsem z vany, popadl ručník, utřel se a oblékl si bratrovo oblečení. Jak příjemně voní. Ale je mi docela velké. Košile, která je Logenovi akorát, mi sahá až téměř po kolena a kalhoty si na sebe ani vzít nemůžu.(hned by mi spadli)

Schoulil jsem se na ve svém pokoji na posteli a přivoněl si k Loganovému oblečení. Pomalu se mi zavíraly oči, až jsem usnul.

Ucítil jsem cosi příjemně teplého. Jsem stále ještě trochu rozespalý, ale po chvíli jsem otevřel oči.

Vedle mě ležel Logan o držel mě v náruči, přesně jako za starých časů.

,,Log..“ prudce mi zakryl pusu. ,,Pšššt, nebo je probudíš.“

Letmě jsem přejel přes hodiny, je půlnoc.

Podíval jsem se na Logana. Ten se jen lehce uchechtnul. Nechápal jsem, až po chvíli mi došlo, že držím pevně jeho oblečení na své hrudi.

,,Můj malý bráško…“ začal. Chvíli se odmlčel a podíval se na můj -----.

To ne, jak se to mohlo stát. Prudce jsem se posadil a stáhl se košili až ke kolenům. Ruce se mi klepaly a obličej mi celý zrudnul. Co mám dělat? Bude se mi smát, že jo. Nechci… nechci, aby se smál.

Ale on sklouzl z postele, otočil se směrem ke dveřím, jako by se dal na odchod a přes rameno špitnul:,, Chápu… chápu, neboj se, nechám tě tu samotného, až budeš, tak přijď za mnou, nemůžu spát.“ To řekl s tím svým klidným výrazem na tváři, jako by to bylo úplně normální, jako bychom se bavili třeba o fotbalu nebo o škole.

Odvrátil jsem od něj hlavu. Netuším, co s tím, nechci, aby to tak bylo, hrozně se stydím. Je to tak trapné a on to bere jako normální věc…

Skrčil jsem k hrudníku nohy a objal je. Pootočil jsem se mlčky k Loganovi zády.

Zarazil se, asi mu to došlo.

,,T-Ty … ty sis to…“ chtěl říct, já vím, co, ale nemohl jsem ho nechat to doříct:,,Neříkej to!“ potichu jsem vypískl.

Čekal jsem, až odejde a já s tím snad něco udělám, ale on… otočil se, přistoupil k posteli a posadil se na ní. Oba jsme byli k sobě zády, potichu mi řekl:,,Nevadí… no, tak já ti to ukážu.“

Najednou byl těsně za mnou. Jeho dech mě studil na zátylku.

,,Ne.“ Potichu jsem špitnul.

,,Ale když ne teď, tak kdy?“ zeptal se mě, ale já… nedokázal jsem odpovědět.

Než jsem si to uvědomil, ležel jsem na zádech., Logan mi nadzvedl tričko(mimochodem, pod ním jsem nic neměl).

,,Ne!“ špitl jsem znovu, ale s ním to nic neudělalo. Snažil jsem se mu zabránit v tom…

,,Hmm,,“ ozvalo se od něj (jako by mě posuzoval nebo tak něco, opravdu nevím).

Dotkl se mě tam dole… podíval se na mě tím výrazem, jako tenkrát…

A pak… začal pohybovat rukou. Snažil jsem se ho zastavit, ale on mě nenechal a ten pocit, bylo to něco úžasného. Nemohl jsem, za několik minut jsem se udělal.

,,Můj malý bráška.“ Projel mi svou rukou ve vlasech.

Odstrčil jsem ji a zakřičel(ale tak, že to nikdo mimo pokoj neslyšel):,,Nenávidím tě! Vypadni!“

Z očí mi tekly slzy, byl jsem celý rudý. Schoval jsem se pod peřiny. Teď určitě odejde, naštve se a bude…

Ale on mi dal přes peřinu pusu na dobrou noc a objal mě. ,,Dobrou noc, bráško.“ Popřál mi tak líbezným hlasem…