Volání krve

Pravda nebo lež

Hrozně jsem se lekla, když jsem uslyšela klepání na mé okno. Ale ještě horší bylo, že klepání nepřestávalo. Po chvilce jsem tedy sebrala všechnu odvahu co jsem měla a vydala se k oknu. Odhrnula jsem závěsy, ale nikdo tam nebyl. ,,Esme ty jsi, ale strašpytel. Určitě to byla jen nejaká větev a ty tam čekáš bůh ví co." Říkala jsem si pro sebe. Ale po chvilce co jsem stála u okna mi to stejnak nedalo a otevřela jsem to okno. To jsem, ale neměla dělat. Jen co jsem ho otevřela, se zvednul vítr a než jsem se nadála tak mě okolo pasu svírala velmi silná paže a druhou ruku mi ten někdo dal na ústa, abych nemohla křičet. Vzpouzela jsem se, snažila jsem se uniknout ze sevření neznámého. Ale byl moc silný. Jen co si byl jistý, že nemám šanci utéct vyskočil se mnou otevřeným oknem. Běžel se mnou k lesu. Musela jsem zavřít oči a soustředit se na to, aby obsah mého žaludku zůstal uvnitř a nešel ven, protože pan neznámí běžel obrovskou rychlostí. Najednou jsme se zastavili. Pomalu a opatrně jsem otevřela oči. Pan neznámí se přesunul ze zadu do předu, ale pořád mi držel ruce. Teď když jsem ho měla před sebou jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Měl krásné blond vlasy, které mu sahaly kousek pod uši. Jeho oči měly zajímavý odstín modré barvy. Jeho kůže byla velmi bledá. Na sobě měl černé kalhoty a bílou košili. Sledoval mě těma jeho nádhernýma očima. Po chvilce promluvil. ,,Jsem rád, že jsem Vás našel princezno. Jak jste mě to oslovil?" Optala jsem se dost vyděšeným hlasem. On se jen usmál a pravil. ,,Nazval jsem Vás princeznou princezno. Jste princezna dávného a slavného upířího rodu.