JSI MOJE DUO

Kapitola druhá

Ten nejvyšší se na mě podíval a řekl: "Nestarej se skrčku. To je naše věc !" A otočil se zpět k dívce která jak jsem si všiml měla vlasy modré, modré jako denní obloha a od pohledu byla neuvěřitelně hezká. "Hej !" křikl jsem na dlouhána a ten se otočil zpátky. Napřímil jsem se ve své plné výšce a přesahoval jsem ho o půl hlavy. "Ano ?" záměrně A prodloužil. "Ocenil bych kdybys mi neříkal skrčku a tohle není jen vaše věc." řekl jsem ledovým hlasem. "Co ? Chceš se přidat ?" zeptal se další. "Proč ne." řekl jsem a podíval se na dívku která měla v obličeji jen strach. Přišel jsem až k ní a ona jen čekala co udělám. Výraz na její tváři vystřídalo překvapení a podle všeho i na tvářích všech ostatních když jsem se beze slova sehnul a posbíral knihy co leželi na zemi. Podal jsem jí je a ona na mě jen nechápavě hleděla. "Pojď se mnou." řekl jsem a ona si vzala knihy. Prorazil jsem si cestu mezi těmi dvěma a odcházel. "Kam si jako myslíš že jdeš ?" zahulákal na mě ten dlouhán a strhnul mi kapuci z hlavy. Viděl jsem výraz šoku v jeho tváři když jsem se bleskurychle otočil a zkroutil mu ruku za zády. "Tohle už nikdy nezkoušej nebo ti ty hnáty zpřelámu jasný ?!" zařval jsem na něj. "No jo, vždyť se zas tak moc nestalo ne ?" kňučel a svíjel se bolestí.

"Kakuzu ! Yukimorová ! Máte jít okamžitě za ředitelkou !" zakřičel najednou někdo. Podíval jsem se na modrovlasou dívku a ta se rozešla směrem k budově. Pustil jsem ruku toho ksindla a šel si pro tašku. "No jo ! Vrána k vráně sedá že jo !" zakřičel za mnou třetí z hloučku který do teď nepromluvil. Věděl jsem že tím míní moje vlasy. Tohle nedopadne dobře,
pomyslel jsem si.

Nasadil jsem delší krok a dohnal tu dívku. "Takže ty jsi dcera Yiukimori ? Toho slavného mečíře ?" zeptal jsem se jen tak. "Jo, jsem." řekla tiše. "Já jsem Yamato, jak říkají tobě ?" bylo mi trapné to ticho co vládlo mezi námi. "Aki." řekla tiše "Jmenuju se Aki a kvůli tobě mám teď určitě problém." "Nedělej si starosti." řekl jsem a kráčel dál zatímco Aki se zastavila. "Jak že si s tím nemám dělat starosti ? Vždyť mě můžou vyloučit !" "Ale neudělají to ! Vezmu to na sebe." řekl jsem a pokračoval v chůzi.

"Děkuju." řekla Aki. "Už jsi jednou děkovala, za co děkuješ ?" zeptal jsem se nechápavě. "Ale já myslela za to před tím." řekla Aki když jsme stáli před ředitelnou. "Co to máš z vlasama ?" zeptala se nejednou. "To co ty. Mám tuhle barvu od narození." řekl jsem. "A tobě se ta moje barva nehnusí ?" zeptala se zaraženě. " Ne, líbí se mi. Je to známka toho že jsi jedinečná." řekl jsem a můj pohled padl na štítek na dveřích ředitelny. Zalapal jsem po dechu a nemohl uvěřit svým očím, na štítku stál nápis LIN KAKUZU. "No tak to si ze mě děláš pr......" řekl jsem v moment kdy se dveře otevřely.

Vešli jsme do místnosti s vysokým stropem a já se rozhlížel kolem sebe. Teta Lin seděla ve vysokém křesle za masivním dřevěným stolem a měřila si mě pohledem. Když se na mě dostatečně vynadívala sjela pohledem k Aki. "Ahoj Aki, dlouho jsme se neviděli." řekla z vesela. "Dobrý den paní ředitelko." odpověděla a bylo vidět že tu není poprvé. "Dneska to bude jen chvilka." řekla směrem k ní "Víš jak jsem minule říkala že konečně dostaneš někoho do dvojce ?" zeptala se. "Ano pamatuju si to. To má být on ? Váš bratr ?" zeptala se a trhla hlavou směrem ke mě. "Je to můj synovec a ano to má být on. Nemysly si že je nějak slabý nebo něco takového. Je jediný na této škole kdo by mě dokázal porazit v souboji. A navíc máte hodně společného." řekla Lin a podívala se na mě "A teď už prosím jdi, potřebuju tady se svým synovcem něco probrat." řekla a Aki zamířila směrem ke dveřím. Než vyšla z ředitelny otočila se a usmála se na mě. "Vidíme se ve třídě." řekl jsem a Aki odešla.

"Yamato ? Jsi to vážně ty ?" zeptala se teta. "Ano jsem to já. A tam odkud jsem přišel už se nikdy nevrátím." řekl jsem ledovým hlasem. "Ale ne !" řekla zklamaně. "Zkusili to na tebe taky že ano ?" zeptala se. "Jo zkusili ze mě udělat zabijáka. Tomu starýmu paprikovi se nepodařilo udělat zabijáka ze svojí dcery tak to zkusil s nejstarším vnukem. Když jsem to odmítl přinutili mě. A jen těžko jsem zvládal ten jeho výplach mozku o tom že musím být nástroj, musím být jeden z nich a vůbec všechno." řekl jsem hlasem plným pohrdání "Dostával jsem ty nejhorší tresty, mlátili mě, jindy mi zas drželi hlavu pod vodou a jednou mě jeden z nich zbil tak že jsem ležel dva dny v bezvědomí. Až to nakonec moje matka nevydržela a pomohla mi utéct." skončil jsem vyprávění. "Používají pořád ty staré tvrdé dřevěné hole ?" zeptala se teta. "Jo, dvě z nich o moje záda zlomili." odpověděl jsem "Co ta holka Aki ?" "Šikana kvůli jejím vlasům a kvůli tomu že je odlišná, jako ty." řekla s lišáckým úsměvem "Ukaž mi tu ruku." Přišel jsem blíž ke stolu a sundal si rukavici i mikinu. Měl jsem na sobě tričko bez rukávů takže bylo vidět že tetování končí těsně pod ramenem a vede z něj jen tenká černá linka která končila u vlasů. "Páni, tohle je maximum které můžeš dosáhnout ?" zeptala se teta když procházela kolem stolu aby si tetování prohlédla. "Tuším že ne ale nevím kde je moje hranice a netroufám si to odhadnout protože kdybych byl odhad špatný mohlo by mě to i zabít." odpověděl jsem a natáhl ruku směrem k ní. "Kterého máš ?" ptala se zvědavě. "Ōkamiho" odpověděl jsem " Doma mi kvůli němu říkali bestie." "A tvůj Seishin ?" ptala se zvědavě Lin.
"To uvidíš na prvním souboji." odpověděl jsem "Kam mám jít teď ?" "Jdi do třídy 301, čeká tam tvoje třída a třídní učitelka. Jmenuje se Yuki." odpověděla teta. "Dobře, tak zatím." řekl jsem když se dveře zavíraly.

Otevřel jsem dveře do třídy abych zrovna zaslechl učitelku která byla překvapivě drobné postavy, jak říká: "Milý studenti dnes k nám přibude nový student tak doufám že se k němu budete chovat slušně. Aaa tady ho máme." Přišel jsem před tabuli a postavil se směrem ke třídě. Můj pohled okamžitě upoutala záplava modrých vlasů v zadní lavici a vedle ní seděl jakýsi výrostek který Aki právě rozřízl gumičku kterou měla stažené vlasy. Uvědomil jsem si že učitelka Yuki mi něco říká: "Tak že by se nám představil ?" "Zajisté." odpověděl jsem "Mé jméno je Kakuzu Yamato. Jsem původem z Japonska ale moje matka byla Evropanka." "A s kým tvoříš duo ?" zeptala se učitelka. "S Aki." řekl jsem prostě. "Divný jdou vždycky k sobě !" křikl ten dlouhán se kterým jsme se chytli venku. "Pokud tím narážíš na barvu mích vlasů, tak ti můžu s klidem říct že jsou pořád mnohem hezčí než ty tvoje !" křikl jsem na něj a přehodil si cop přes rameno tak aby byl vidět. Dlouhán vykulil oči a mlčel. "Tak že by sis šel sednout na nějaké volné místo ?" zeptala se mě učitelka. "Samozřejmě, ale nejdu na volné místo." řekl jsem a vyšel směrem dozadu do třídy.

Zastavil jsem se před tím skrčkem který seděl vedle Aki a řekl jsem jedno slovo: "Vypadni." Bylo vidět že má strach a proto jsem si neodpustil obličej kdy jsem pootevřel pusu kde se zablýskly špičaté zuby a moje oči žlutě zasvítili. To malému hrdinovy stačilo aby během pěti vteřin uvolnil místo. Sednul jsem si vedle Aki a učitelka začala mluvit. "Jak jsi to udělal ?" zeptala se Aki "To s těma očima ?"  "To ti potom řeknu. Máš jinou gumičku ?" zeptal jsem se. "Ne bohužel, ale na pokoji mám." řekla zklamaně. "Tak to vyřešíme hned." řekl jsem a postavil se. "Ano Yamato ?" zeptala se učitelka. Ve chvíli kdy jsem si sundal mikinu vydechla učitelka a pár dalších holek úžasem. Odhalil jsem tetování a tělo vypracované dlouhými roky tréninku. A jedna z holek vykřikla když jsem z pouzdra za opaskem vojenských kalhot vytáhl dlouhý nůž. "Yamato ! Co s tím chceš...?" dál se učitelka nedostala protože jsem chytil cop a jedním plynulým pohybem si odřízl vlasy přímo za koženým provázkem.

Napětí v místnosti by s dalo krájet, proto jsem zastrčil nůž zpět do pouzdra a z pramene vlasů sundal kožený provázek. "Na." řekl jsem a podal ho Aki "Tenhle se ti už nikdo neodváží zničit, ŽE NE ?!" křikl jsem aby to slyšeli všichni ve třídě. Pohlédl jsem na zbytek vlasů v mé dlani, sice jsem si svých vlasů cenil ale nehodlal jsem nechat Aki v nouzi, tuhle věc mi výplach mozku toho starýho papriky nevzal. Zmáčkl jsem dlaň v pěst a chvilku se nic nedělo. Učitelka na mě vyjeveně zírala a čekala co se stane. Najednou bílé vlasy vzplály jasně žlutým plamenem. "Zahoď je, rychle !" strachovala se Aki. Já jsem je ovšem držel dál v ruce a posadil se zpět do lavice. "Jsi blázen ? Vždyť budeš popálený !" řekla Aki. Usmál jsem se na ni a rozevřel dlaň. Kůže byla černá od plamene ale po sebemenší popálenině ani stopy. "Jak jsi to do háje udělal ?" zeptala se nevěřícně. "Potom ti všechno vysvětlím ?" řekl jsem a poslouchal výklad třídní učitelky. "Můžu ti jen říct, že tohle tělo sdílíme dva." řekl jsem když si učitelka dávala pauzu. Aki se výraz zmatku který měla na tváři ještě prohloubil.

Jak jsem slíbil, dnes další kapitola. Pokud tohle někdo čte, znamená to že se to asi dá číst. Další kapitola bude v pátek. Do komentářů můžete typovat co se bude dít dál. Prozatím SAYONARA