JSI MOJE DUO

Kapitola první

Další rána do břicha. Nadskočil jsem a zakňučel: "Jak dlouho ještě míníš tohle dělat ?" Mistr který stál opodál řekl tichým hlasem: "Tak dlouho dokud si nezapamatuješ co máš a nesmíš dělat." Řekl a kívl hlavou na toho parchanta s holí který mi hned zasadil další ránu. "Ale dědo..." dál jsem se bohužel nedostal protože mě můj Mistr chytil pod krkem a začal na mě řvát: "Copak jsem ti už nejméně stokrát neřekl že mi máš říkat Mistře ?! Jsi odpad ! Nikdy nebudeš jeden z nás !" Potom můj krk pustil a dal mi políček při kterém mi hlava trhla na stranu. Odešel si sednout zpět na své místo a dvakrát tlesknul rukama. Do místnosti kde jsem byl za strop přivázaný přišli další čtyři chlapy se stejnou holí kterou měl ten hromotluk přede mnou. Na ďedův povel, jestli se tak tomu starýmu paprikovi dá říkat se postavili kolem mě do kruhu a začali do mě třískat. Moje výkřiky ať přestanou nebyli nic platné a...a...no tak počkat proč se mnou sakra někdo třese ?

"Hej...hej...hej pane, jste v pořádku ?" ptal se mě postarší muž sedící vedle mě. Rychle jsem se rozhlédl kolem a pochopil že to byl hodně špatný sen a že pořád sedím ve vlaku. Uvědomil jsem si že pár lidí na mě nechápavě civí a došlo mi proč. Kapuce mojí mikiny ležela na mích zádech a odhalovala moje sněhově bílé vlasy které jsem měl stažené k sobě tenkým koženým provázkem. Zběžně jsem se podíval na svou pravou ruku a zjistil jsem že kožená rukavice je stále na svém místě.  Uvědomil jsem si že se stařík zase na něco ptá: "Pane jste opravdu v pořádku ?" "Ano jsem, omlouvám se že jste si kvůli mě dělal starosti." odpověděl jsem. "To je v pořádku, pěkně jste sebou házel." podotknul. "Ano, špatný sen." řekl jsem. "Tak to musel být hodně špatný sen." řekl jakoby znaleckým tónem " Máte velmi neobvyklou barvu vlasů pane..." "Yamato" řekl jsem "Jmenuji se Yamato Kakuzu a vlasy téhle barvy mám už od narození." "A kam cestujete pane Yamato ?" zeptal se stařík. "Jedu do..." "POZOR !" zazněl mi v hlavě hluboký hlas. "Jedu do Evropy." odpověděl jsem rychle "Jedu do Tokya a odtud letím do Evropy za studiem." "Zajímavé. Vskutku zajímavé že někdo tak mladý míří do Evropy." povídal si stařík pro sebe. Využil jsem situace a postavil se: "Omlouvám se ale potřebuju si odskočit." řekl jsem a prosmekl se kolem staříka a odcházel uličkou mezi sedadly. "Beze všeho mladíku, beze všeho." řekl si pro sebe stařík a usmíval se.

Vešel jsem do malé místnosti a zamknul za sebou dveře. " Ōkami, co to sakra děláš ? Málem jsem dostal infarkt, tohle už mi nikdy nedělej jasný." řekl jsem. "Promiň ale nešlo to jinak. Vyzradil bys mu všechno a starej paprika by věděl kde jsme. Musíš dávat větší pozor komu co říkáš chápeš ?" vysvětloval mi souvislosti jako bych byl nějaké malé děcko. "Samozřejmě že to chápu, nejsem už to malý dítě o který ses musel starat. Pochopil jsem to když se mě zeptal kam letím, řekl to takovým zvláštním tónem a nezdál se mi už od začátku. Teď se tam vrátím jako by nic a na nádraží v Tokyu se mu ztratíme ale budu potřebovat aby jsi mi kryl záda." řekl jsem. "Na to se spolehni, vidím že jsi zase trochu dospěl. Teď běž zpátky ať to není divné." řekl Ōkami.

Nasadil jsem si kapuci a otevřel dveře. Před nimi stála velmi pěkná žena a vlídně se na mě usmála. Úsměv jsem oplatil což bylo vlastně jediné co mohla přes kapuci vidět. V tu chvíli mě strčila zpět do místnosti a zavřela dveře. "Co to sakra ?" řekl jsem ale ona mou hlavu přirazila na stěnu a ve vteřině jsem měl na rukou pouta. "Ani hnout, zatýkání tě." řekla jako by měla situaci naprosto pod kontrolou. To se však mílila protože nepočítala s Ōmakim. Silou jež jí vyditelně zaskočila jsem odtáhl hlavu od stěny a otočil se směrem k ní. "Nepovídejte a za co ?" zeptal jsem se a jedním ladným pohybem roztrhl kovový řetěz na poutech. Udiveně na mě hleděla a měla viditelně strach z toho co udělám. "Někdo volal že do vlaku nastoupil nějaký divný chlápek s kapucí na hlavě a koženou rukavicí na pravé ruce." řekla. "A to mám být já že ano ?" zeptal jsem se trochu zbytečně. "Přesně tak." řekla přísně. "Tak poslouchejte, tu kapuci mám protože nechci aby lidi blbě vejrali a rukavicí si můžu klidně sundat." informoval jsem policistku. Zároveň jsem si sundal kapuci a stáhl z ruky rukavici. Hleděla na moje bílé vlasy jako na svatý obrázek a když jsem si jako mimochodem odkašlal přešla pohledem na moji pravou ruku na které se vyjímali tetování ve tvaru vlčí tlapy ale místo srsti byla zdobená velmi složitými obrazci a tvary. Byla to mistrovská práce ale nikdo až na mě nevěděl kdo ji odvedl. "Moc se omlouvám pane. Netušila jsem že je to takhle, kam jedete jestli se můžu zeptat ?"  "Do Tokya." odpověděl jsem suše. " Takže za chvilku vystupujete. Nebyl by problém ukázat mi tu vaši cestovní tašku ? Jen pro to abych si byla jistá že opravdu nepřevážíte nic nebezpečného." "Samozřejmě, počkejte zde u dveří za chvilku přijdu." řekl jsem. Nasadil jsem si rukavici lehce jsem pokynul hlavou a odešel. Kráčel jsem pomalu uličkou mezi sedadly až jsem došel zpět k mému místu. Vzal jsem si ze zavazadlového prostoru tašku a šel ke dveřím.

Potom co mi sundala zbytky pout jsem otevřel tašku a odhalil úhledně poskládané oblečení. "Ještě jednou se vám moc omlouvám a přeji šťastnou cestu. Vidím že nevezete nic nebezpečného." řekla po chvilce. "Děkuju a příště zkuste trochu mírnější přístup, vyplácí se to." řekl jsem otevřel dveře a vyskočil na nástupiště. Uviděl jsem z druhých dveří vystupovat toho staříka tak jsem se jako by nic rozešel k eskalátorům a po nich sjel do podchodu. Ōkami zatím sledoval staříka a udával mi vzdálenost mezi ním a mnou. "Je dva metry za námi." řekl když jsem přišel ke schodům které vedly do velké haly.

Na schodech jsem byl značně rychlejší ale jakmile jsem se dostal nahoru zkameňel jsem. Bylo tam tolik lidí že se zdálo nemožné se dostat na druhou stranu, ale taky to byla dobrá šance jak se zbavit staříka který mě sledoval. Rozešel jsem se a prorážel se cestu tím obrovským davem. Každý spěchal jinam ale všichni měli stejný cíl: Dostat se na nástupiště co nejrychleji. Už jsem viděl na konec davu a tak jsem ještě přidal a najednou se tlak cizích lidí uvolnil a já stál v hale a mohl si ji konečně prohlédnout. "Je pořád za námi !" upozornil mě Ōkami "Co chceš dělat ?" "Utíkat." řekl jsem suše a rozběhl se halou pryč. "Jde stále za námi a s někým telefonuje." řekl Ōkami. Já mezi tím vyběhl z haly a zamířil na parkoviště kde na mě mělo čekat auto.

"Pan Kakuzu ?" ozvalo se najednou zprava. Otočil jsem se tím směrem a uviděl mladou ženu která stála u auta se zatmavenými okny. "Ano, to jsem já." odpověděl jsem a šel k ní. "Nástupce si prosím, odvezu vás na akademii." řekla a otevřela zadní dveře. Nasedl jsem do auta celou cestu jsem se díval z okna. Nikdo z nás nepromluvil ani jednou. Nebylo o čem a mě samotného mluvit s lidmi neučili, učili mě jen jak je na vždy umlčet. A po dvou hodinách jízdy jsem spatřil Akademii Nimpo. Byla to škola pro zvláště nadané a talentované studenty. Auto zastavilo a žena mi přišla otevřít dveře. Vystoupil jsem z auta a ještě jednou si akademii prohlédl. "Nahlaste se v kanceláři ředitele. Školní rok začal sice už včera ale to by neměl být problém. Nashledanou pane Kakuzu." řekla žena a odešla. "Nashle." řekl jsem a prošel bránou která vedla na školní pozemky. "Tak tady budu studovat jo ?" řekl jsem si v duchu. Najednou jsem uslyšel ránu a zvuk padajících věcí. Okamžitě jsem se otočil směrem odkud zvuk přišel a uviděl jsem hlouček pěti lidí a obrys postavy ležící na zemi. V hloučku byli dvě holky a tři kluci. Pustil jsem cestovní tašku a schválně jsem trochu přidal na síle aby rána byla slyšet. Hlouček se ke mě překvapeně otočil a měřili si mě pohledem. Koutkem oka jsem v budově u okna zachytil pohyb. A uviděl jsem několik zvědavců kteří buď sledovali mě nebo to jak šikanovali tu holku která už se zvedla. Rozešel jsem se směrem k hloučku a zhruba metr od něj jsem se všem pěti zeptal: " Co se to tady sakra děje ?"

Zdravím vás damstvo a panstvo. Začínám s novým příběhem a budu rád za každý ohlas. Další kapitola bude v pondělí. Prozatím SAYONARA