Transformers: Artefakt Osudu

1. Chlapec, který plakal

Jmenuji se Amir a narodila jsem se dávno před válkou mezi Autoboty a Deceptikony. Jsem dcera Primuse a moje matka je nezvěstná. Zatím.

A protože jsem neměla příliš mnoho přátel požádala jsem otce, jestli se nemohu stát strážkyní Síně s artefakty a strážkyně Prajiskry. Jenže jsem nesměla nikoho milovat, jinak by mě čekala poprava. Ale protože jsem se smrti nebála, souhlasila jsem.

Chránila jsem Síň na Starém Cybertronu a byla jsem tam sama. Musela jsem. Byla to moje povinnost.

Protože jsem dcera Primuse, stala jsem se jeho velvyslancem. Chodila jsem na královský dvůr, kde jsem poznala našeho krále Mentora a jeho ženu Avanu.

Projednávali jsme spolu několik věcí. Líbila jsem se mu. Nemyslím jako romanticky, ale měl mě v oblibě. Měl ke mně úctu a respekt.

Když jsem jednou odcházela z královského paláce v Krašuru, všiml si mě jeho malý syn Optimus.

Schovával se přede mnou za sloupem v chodbě. Ani jsem o něm nevěděla.

Ale klučina byl až příliš zvědavý a tak zašel za svým otcem, králem Mentorem.

,,Kdo to byl?" zeptal se ho Optimus, když se vrátil do trůnního sálu.

A ten mu na to odpověděl: ,,To je Primusova dcera, Optime. Stala se strážkyní Síně s artefakty. Jmenuje se Amir," odpověděl mu jeho otec.

,,Ale je moc krásná," zasnil se malý Optimus.

,,Ano. To je," přitakal mu Mentor a dodal ještě: ,,A teď se běž chystat do školy. Zítra píšete písemku z matematiky, tak ať nepřineseš domů pětku."

Optimus si povzdechl.

Achjo. Zase škola.

,,Už jdu tati," odpověděl mu Optimus smutně. Upřímně se mu tam zítra vůbec nechtělo. A nešlo o učivo, ale jeho nevlastního bratra Megatrona. Rád si z něj dělal srandu a Optimus to většinou nesl těžce.

A taky kvůli tomu dost často plakal, když byl o samotě.

Druhý den šel malý Optimus ze školy domů, ale upřímně by byl raději venku než doma. Písemka nedopadla moc dobře a jeho bratr ho pak celý den zase popichoval.

Bylo mu do breku. Jen tak se loudal a pomalu ani nevěděl, kam vlastně ho nožky nesou.

Najednou se před ním objevila jeskyně.

Optimus se zarazil.

Ani si nepamatoval, že by tu předtím někdy byla.

Zvědavě nakoukl dovnitř.

Bylo tam teplo a lehce vlhko. Jeho cit pro dobrodružství mu říkal, že snad neuškodí, když ji prozkoumá.

Nebyla to jenom jeskyně. Ale celý komplex, který se musel táhnout pod celým povrchem Cybertronu.

Nějakým záhadným způsobem se maličkému Optimovi podařilo z toho vymotat a ocitl se ve veliké místnosti.

Byl to vstup do Síně s artefakty.

,,Jů," rozhlížel se maličký kolem a jeho malá očíčka těkala sem a tam.

,,Je tady někdo?"

Když Optimus uslyšel můj hlas, tak se lekl a schoval se za nejbližší sloup. A začal se klepat strachem a nervozitou.

Co když mi ublíží? Je to přece Primusova dcera, pomyslel si Optimus, když mě uviděl vejít do Síně.

Ale já jsem si ho tentokrát všimla.

,,Vylez maličký. Viděla jsem tě," řekla jsem mu s úsměvem na tváři.

Optimus, vyděšený hrůzou se ale třásl dál.

,,Ne," pípl potichounku.

Odložila jsem tedy svoje zbraně na zem. Vždyť to byl ještě malý kluk.

,,To je v pořádku. Neboj se ano? Neublížím ti. Slibuju," řekla jsem mu jemně.

Optimus napočítal do tří. Nemělo cenu se tu dál schovávat.

Jeho malá hlavička se pak na mě pomalu otočila, a vykoukla zpoza sloupu.

A za ní i jeho modré tělíčko.

,,Vážně?" zeptal se mě vyděšeně.

Přikývla jsem.

Přece bych neublížila vyděšenému dítěti.

Ale maličkému se z modrých očíček vykutálely slzičky. Sklopil stydlivě hlavu a tiše plakal.

,,Co se děje? Ublížila jsem ti?" zeptala jsem se ho opatrně.

Optimus ale zavrtěl hlavou.

,,No tak proč pláčeš?" položila jsem mu další otázku. Ale nechtěla jsem ho ještě více vyděsit.

Ten maličký se klepal jak osika.

Pak si sedl na zem a dal si hlavu do dlaní. Jeho brečení nepřestávalo.

Chvíli jsem se na něj lítostivě dívala. Na to malé dítě, které se mnou nechtělo evidentně mluvit.

Bál se mě.

Přišla jsem tedy k němu a sedla si vedle něj.

,,No tak. Jestli jsem ti něco udělala, řekni mi to prosím," řekla jsem mu a pohladila ho po hlavičce.

Dítě zavrtělo hlavou.

,,Tak co se ti přihodilo?" zeptala jsem se ho jemně.

Chlapec popotáhl nosíkem. Ale já jsem se na něj usmála a trpělivě jsem čekala.

,,To můj starší bratr Megatron. Nemám ho rád," špitl.

,,A co ti udělal tvůj starší bratr?"

Optimus si vytáhl z aktovky kapesník a utřel si obličejík od slz. Aktovku hodil na zem.

,,On mi dělá pořád něco. Hlavně ve škole, když se nikdo nedívá," postěžoval si klučina.

Sklopila jsem soucitně hlavu.

Tak nějak mi bylo jasné, co se asi na škole dělo.

Šikana.

,,Pojď ke mně," zašeptala jsem, objala ho a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela také.

On mi padl do náruče a plakal neskutečně. Klepal se a do klína mi padaly jeho slzy.

Nic jsem neříkala.

Nebylo co říct.

Když se trochu zklidnil, zeptala jsem se ho: ,,Jak se vlastně jmenuješ?"

Klučík se ode mě odtáhl.

,,Jmenuju se Optimus Prime a jednou budu král Cybertronu," řekl zarputile.

Rozesmála jsem se.

Řekl to tak vychloubačně, až mě to pobavilo.

Byl tak strašně roztomilý.

,,Aha. Tak se omlouvám za svoji nevychovanost Vaše Veličenstvo," pouklonila jsem se s úsměvem. Netušila jsem, že mluvím s korunním princem. I když jsem znala jeho otce.

,,T-To nic," zapípal chlapec a podíval se na mě takovým zasněným pohledem.

Ta je tak krásná, honilo se mu hlavou. Jiskřička mu zabušila a začervenal se.

Pak ale zavrtěl hlavou, aby se probral, když uviděl můj potutelný úsměv.

,,Jmenuju se Amir."