Transformers: Artefakt Osudu

2. Bouřka

A takhle to chodilo snad každý den. Vždycky, když malému Optimovi skončila škola, běžel hned za mnou.

,,Amirečko, půjdeš se mnou ven? Prosím, prosím!" zajásal Optimus skoro vždy, když mě uviděl. Amirečko, Amirko, takhle mi říkal.

Prďola jeden malý, usmála jsem se na něj.

Potřeboval to.

A v tomhle měl pravdu. Byla jsem tu zavřená celé dny. Moc mi to nevadilo, ale nebylo na škodu se taky občas provětrat.

,,Tak jo prcku. Ukecal jsi mě," odpověděla jsem mu.

Někdy byl jak neřízená střela.

Prostě děti.

Jedna malá procházka snad neuškodí.

Optimus, celý nadšený a evidentně šťastný, mě vzal za ruku a táhl mě pryč ze Síně. Vylezli jsme ven a Optimus držel v ruce malý míček, který si před tím vytáhl z aktovky.

,,Chytej!" zakřičel na mě a hodil po mě mičudu. Já se zasmála a chytla jsem ji.

,,A teď ty," zavolala jsem na něj a hodila mu ji zpět. Optimus se zaculil a zachichotal.

Hráli jsme si spolu celé odpoledne.

Jako malý strašně rád lezl po stromech a já měla co dělat, abych ho uhlídala. Jeho maličké ručičky se natahovaly vzhůru, aby dosáhl na nejbližší možnou větev.

,,Ještě kousek..." zamumlal si pro sebe, zatímco se snažil udržet si rovnováhu. Pak se odrazil a chytil se tlusté větvě, která se tyčila nad ním a pomalu se vyškrábal nahoru.

,,A teď jsem král Cybertronu!" zajásal maličký a zvedl ruce nahoru, zatímco seděl na větvi a houpal nožkama. Já stála pod stromem a dávala pozor, aby nespadl. To bych si v životě neodpustila, kdybych nedopatřením neohlídala korunního prince. Dala jsem si ruce v bok.

,,Ty jsi prdlej," řekla jsem mu a zavrtěla hlavou. Malý Optimus se zachichotal a podíval se dolů. Upřímně se mu lehce zamotala hlavička a pevněji se chytil větve.

,,A jéje," zanaříkal. Jak se teď asi dostane dolů?

Dobrá otázka.

,,Amííírko!" zavolal na mě.

,,Co jéé!" odpověděla jsem mu, zírajíc na něj ze spoda stromu.

,,Já chcíí dolůů. Áléé nevíím jáák," zapištěl Optimus. Pousmála jsem se. A taky si povzdechla. Asi ho budu muset chytnout.

,,Tak šup, Optime. Už ať jsi dole," a natáhla jsem ruce vzhůru a lehce jsem mu pohrozila.

,,Tak dobře no," povzdechl si malý Optimus a začal slézat ze stromu. Když už byl na nejnižší větvi, skočil. Chytila jsem ho a položila na zem.

,,Děkuji," pípnul maličký.

,,Nemáte zač, Vaše Výsosti. Král by mi taky jednu dal, kdyby se ti něco stalo," zaculila jsem se na něj.

,,Odvedu tě domů, jo?" řekla jsem mu, když jsem uviděla v dálce pořádný mrak.

Přicházela bouře.

,,A nemůžu jít k tobě?" zeptal se Optimus zatímco se koukal do dálky.

Ozval se hrom.

A pak do země udeřil blesk.

,,Jé!" leklo se dítě a chytilo se mě kolem pasu. Chytila jsem ho do náruče a vyzdvihla nahoru.

,,Amirko, já se hrozně bojím," zapištěl, zatímco se mě držel jako klíště.

,,Je to jenom bouřka Optime. Nic se ti nestane, ju? Jsi tu se mnou," odpověděla jsem mu a snažila se ho uklidnit.

A pak se spustil neskutečný liják.

Další blesk.

Optimus se začal klepat zimou a strachem.

Přitiskl se ke mně ještě blíž.

,,Tak jo. Změna plánu. Ke mě to bude asi rychlejší. Přespíš u mě, jo?" řekla jsem mu, když jsem pochopila, že ta bouřka jen tak neskončí. Optimus zafňukal a přikývl.

Šla jsem tedy spěšným krokem a s dítětem v náručí zpět do Síně. Byli jsme oba promočení, až na kost. Posadila jsem Optima do svého křesla a vytáhla jsem ze skříně přikrývky.

,,Tu máš," a přikryla ho dekou.

,,J-Je mi strašná zima," zablekotal Optimus, zatímco se třásl. Jeho maličké ručičky svíraly deku. Já se též jednou přikryla, ale nebyla mi taková zima, jako jemu. Uchopila jsem ho a dala si ho na klín, abych ho zahřála.

,,Už je to dobrý jo? Zůstaneš tady prcku," utěšovala jsem ho. Optimus přikývl a přitulil se ke mně. Pomalinku se přestával klepat.

,,Co bych bez tebe dělal, Amirko," zašeptal maličký a jiskřička mu zase zabušila. Co to bylo za pěkný, hřejivý pocit, když na ní vždycky pomyslel?

Nevěděl.

Ale byl s ní moc rád.

,,Však ty už by sis nějak poradil. Budeš přece jednou králem," odpověděla jsem mu, zatímco jsem ho objímala.

,,Já vím. Kdyby mě alespoň bratr nechal na pokoji. Asi mi závidí, že budu já jednou král," řekl posmutněle Optimus.

Povzdechla jsem si.

Chudáček malý. Takové hodné dítě a tak veliký osud.

Jako byl ten můj.

,,To je možný. Vykašli se na něj, jo? Nestojí ti to za to," poradila jsem mu. Dítě přikývlo hlavou. Pak ale maličký odhodil deku a běžel k místu, kde ležela jeho školní aktovka. Chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl jednu knihu.

,,Ty umíš číst, že jo?" zeptal se mě a sedl si mi znovu do klína.

,,To si piš," přikývla jsem mu a vzala si od něj knihu.

,,A přečteš mi pohádku?" poprosil mě. Přikývla jsem.

Doslova si na mě lehnul, hlavičku mi položil na stehna a schoulil se do klubíčka. Já otevřela knihu, položila jsem ji na něj, a začala jsem číst.

,,Bylo, nebylo..." a pokračovala jsem dál. Když jsem přečetla pár stran, zjistila jsem, že mě Optimus už neposlouchá. Oči měl zavřené a tvrdě spal. Odložila jsem tehdy knihu, vzala maličkého a položila ho ke mně do postele.

Dobrou noc, prcku.