Lucifer // l.t. (CZECH TRANSLATION)

ONE

STORY ORIGINALLY BY mesmereyes 

Melánie otevřela oči do jasného světla, vůbec to nebylo jenom světlo; byla to obloha.

Zamračila se. Obloha nebyla jasná a čistá jako předtím - byla tmavá, jako po půlnoci. S třepáním hlavy se Melánie posadila z místa, kde ležela - uprostřed cesty, vedle dubového stromu.

„Co to, sakra?" zašeptala pro sebe a rozhlédla se okolo. Krajina byla známá, ale tak prázdná a pustá. Melánie se rozhlédla, hledala stromovou čáru po levé straně a brzy poznala, kde byla, seděla venku v jejím rodném městě. Ohlédla se přes rameno a uviděla obrys domu v dálce. Ale něco bylo špatně. Všechno bylo... bezbarvé. Okolí vytvořené Melánií uvažovalo o černém a bílem filmu, kde všechno bylo matné a bez života. Ale proč to bylo takové? Možná snila? Melánie se podívala dolů sama na sebe a zjistila, že jedině ona byla stále barevná věc.

Pomalu se Melánie postavila a rozhlédla se. V dálce, mohla vidět mlhu - jako mrak procházející cestou naproti ní a otřásla se. Bylo to jako žít v noční můře - všechno tiché a tajúplné předtím, než psychopat vyskočí ven ze stínů a zabije tě. Objala se rukama a začala se procházet přes město. Jak se procházela, neexistoval žádný způsob, jak ignorovat tupou bolest po celém jejím těle, především v hrudi a hlavě. Bylo to nepohodlné a ledový vzduch se prosakoval přes její oblečení, když se mlha kroutila kolem ní. Běžela domů tak rychle, jak mohla, nechávala mlhu za sebou. Když prošla značkou 'Vítejte' do města, její oči vrhaly z okna do okna, snažily se zachytit letmý pohled pohybu. Ale nikdy neviděla žádný - celé místo bylo opuštěné. Žádní lidé, zvířata, hmyz - jen nic. Žádná známka života, kromě ní.

„Halo?" zavolala, její oči začaly být vodnaté. Melánie nikdy nebrečela, ale být samotná, to ji děsilo. Věděla, že tady bylo něco špatně a tohle nebylo rodné město, ve kterém vyrůstala. Tohle město bylo obývané, teplé místo - ne studené a temné. Melánie bloudila k nejbližšímu domu a třikrát zaklepala na dveře. Čekala deset sekund, než to zkusila znovu. Nikdo neodpověděl. Slzy tekly po jejích tvářích, když se rozhlédla po duším městě, panika se uvnitř ní zvětšovala. Nikdy se necítila tak sama. To její vyděšené já vědělo, že nikdo jiný nebyl kolem. Kde mohli být?

„Halo? Je tady někdo?!" křičela, její hlas byl přichycen v panice. Její dech byl nepravidelný a třásla se.

„Halo? Prosím, řekněte mi, kde jsem!"

Tiše pokračovala a začala brečet ještě více. Kde všichni byli? Byli její přátelé a rodina okolo? Její myšlenky běžely přímo domů. Bydlela okolo pěti minut od centra, takže běžela rychle, ale bolest v jejím těle dělala nepřetržité cukání. Utíkala k jejím dveřím a vpadla dovnitř.

„Mami? Tati?" křičela a utírala si slzy z pod očí. „Johne?"

Její bratr tady byl vždy pro ni, takže pokud byl někdo okolo, věděla, že by to byl on. Potom, co si uvědomila, že dům je kompletně prázdný, opustila budovu.

„Kde jsou všichni?!" křičela. „Kde, sakra, jsem?!" otřásla se nedobrovolně a otočila se na mlhu, předtím plížící se okolo budovy rovnou k ní, jako had plazící se ke kořisti. Když ji obklopilo ledové objetí, vypustila hlasitý výkřik a upadla v slzách na zem.

Co se stalo? Bylo to, jako kdyby všichni odešli ze povrchu země a vzali všechno šťastné s sebou. Melánie kroutila malým míčkem, nechala mlhavý mrak, aby se kolem ní omotal. Co když zůstane takhle přilepená navždy? Co když nikdy neuvidí její lásku znovu? Co když-.

„Melánie Cooperová." Její vzlyky byly přerušeny mužským hlasem vdáli. Pomalu se posadila a přehlížela garáže, kde stála vysoká silueta ve stínech. Postavila se a přimhouřila na něj oči.