Kouzlo vlny tsunami

7.

*Jack
A do prkenný ohrady! Nesnáším svýho bratra! Já se sice možná podle něj na veřejnosti předvádím, ale on je hrozný kokos! Možná je tohle oslovení urážka, ale k němu se hodí. Tomu neuvěříte! Právě jsme vykradli klenotnctví. Vevnitř nebyl alarm, takže jsme mohli v klidu vypadnout, jenže můj brácha musí zkusit otevřít dveře! V tu chvíli se spustil alarm. Proto teď utíkáme dlouhou rušnou ulicí před poldama. Počkat! Mám nápad.

„Můžeme se schovat do ňejakýho baráku než projedou." vykřikl jsem a ohlédl se. Máme náskok. Michael se chytil mého nápadu a skočil do nejbližšího okna po své pravé ruce. Neotálel jsem a skočil jsem také. Jason mi byl v patách.

Chvíli jsme čekali až projedou policajti, což moc dlouho netrvalo. Až nyní jsem si začal prohlížet dům ve kterém jsme skončili. Není špatný...

*Liss
Dívaly jsme se na ten film. Byla to opravdu prazvláštní komedie o rodičích čtyř dcer. Každá z nich si ale vzala některého z těchto mužů : arab,číňan,žid a poslední si vzala černocha. Otec je však tak trošku rasista. No zvláštní a vtipný filmík.

„Co teď?" Zeptala jsem se své kamarádky. Ta se tajemně usmála a už držela můj počítač v rukou. Párkrát klikla a můj noťas i s puštěným filmem položila zpátky na židli.

Jakmile jsem spatřila začátek filmu, pochopila jsem. Má nejlepší kamarádka si přeje vidět mou smrt. Bojím se hororů a ona to ví. Přesto mi však pustí Kruh.

„Ann? Okamžitě to vypni." zasyčela jsem. Ann mě jen objala kolem ramen a dívala se vesele dál. Když to zvládne ona, tak já taky!

Možná byl můj úsudek nesprávný, neboť když začala první hororová scénka, začala jsem ječet. Rychle jsem hlavu skryla pod polštář. Ann se zachichotala a vzala mě za ruku. Uznávám, jsem strašpytel.

Dívaly jsme se asi patnáct minut, když jsme zaslechly zvuk tříštícího se skla. Obě jsme začaly hrozně ječet, Ann mi však přitiskla ruku na ústa. Ani jsem se nestačila nadechnout a už stála nad zastaveným filmem s flaškou coly v ruce. Druhá už byla bohužel vypitá. Naštěstí mám po ruce vždy nějakou zbraň. Tentokrát je to baseballová pálka.

Tiše, bok po boku, jsme kráčely po schodech. Z kuchyně jsme slyšely hlasy. Náhle ticho protnulo houkající auto patřící policii. U mě doma jsou vrahové?! Jen to ne! Rodiče jednou vypadnou z domu a hned se k nám někdo vloupe?!

Zezdola se ozvaly hlasy. Co říkaly netuším, ale vím naprosto určitě, že patří dvěma mužům. Ne moment...třem! Víc jich tam snad nebude. Ann se pod schodama zarazila. Já chtěla jít napřed, ona mě však chytla za ruku. Podívala se mi do očí, vzala láhev do obou rukou a tiše našlapovala směrem do kuchyně. Já samozřejmě za ní. V místnosti byly tři černé siluety mužů. K té nejbližší se Ann připlížila a silně ho praštila flaškou do hlavy. Nic naštěstí nebylo slyšet. Muž se skácel na podlahu. V ten moment jeden z mužů promluvil.

„Hej kluci, jsem jediný, kdo cítí holčičí voňavku?" Přičichla jsem si ke svému tričku. A sakra. To určitě cítí mě.

„Sorry brácha, ale já mám ucpaný nos." řekl ten druhý. Ten hlas je mi povědomý. „Co ty Thomasi, cítíš něco?" nikdo se však neozýval. „Thome?" Řekl znovu. Až nyní jsem si vzpomněla. Thomas byl jeden z těch tří dneska v obchodě! Po špičkách jsem došla k vypínači a rozsvítila jsem. Jsou to oni!

„Argh...Kur*a! Kdo z vás rozsvítil?!" Vykřikl Jason. Ann se pokusila nenápadně dojít ke mně, až potom promluvila.

„Kluci?" Zeptala se opatrně. Ihned se k nám strhly pohledy dvou tmavších kluků. Já se nervózně usmála. Co tu proboha dělají?

„Ann? Liss?" Nevěřícně se nás Jack ptal. Můj pohled zabloudil k Thomasovi ležícímu na zemi. Ten se již pomaličku začal zvedat.

„Proč jste se vkradli do mého baráku?!" Vykřikla jsem rozzuřeně. Neměli by tady být! Co kdyby se vrátili rodiče? A co to okno, kterým proskakovali dovnitř? Argh....co teď?

***
Lidi, lidi, lidi... nevím, jestli jste tak šílení nebo já slepá, ale to číslo vyjadřující počet přečtení stihl vyrůst od minule o...115! A to je šíleně moc!! Dejte 715 lidí do jedné místnosti. Přesně tak...ta místnost musí být obří! A já moc velké místnosti nemusím...

Děkuju vám moc a moc. Nebýt vás. tak už se na ten příběh dávno vykašlu...

Vaše Helela...