Kouzlo vlny tsunami

První den na ostrově

*Ann

Slyšela jsem, jak Liss zakřičela něco ve smyslu: „Mohl jsi mi to říct.". Otočila jsem se a viděla jsem mou uplakanou nejlepší kamarádku, která utíkala před dvěma kluky. Není támhleto můj bratranec? A vedle něj Mike? Že by to už konečně vyšlo na povrch? Chudák Liss... Ta se však náhle zastavila. Vytřeštila oči a začala se třást. Lidi začali křičet. Otočila jsem se ve chvíli, kdy Liss zakřičela. Obrovská vlna tsunami se na nás řítila. Není zase tak velká, takže města se nedotkne, ale i tak zabije spoustu lidí. Když už byla vlna těsně u nás, nadechla jsem se a potopila. Myslela jsem si, že ta vlna jde jen na hladině, opak byl pravdou. Začalo to se mnou šíleně házet, ani jsem se nadechnout nemohla. Když už jsem cítila hladinu, někdo mě kopl do hlavy a já napůl ztratila vědomí...

Probudila jsem se na pláži s palmami. Slunce svítilo, ale ne na mě. Já ležela pod jakýmsi altánkem ze dřeva a palmového listí. Vedle mě byla ještě jedna postel a na ní věci. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nikde jsem neviděla jiné známky civilizace, krom těch nožů.

Chtěla jsem vstát, jenže se u mě objevil nějaký chlapec. Tmavé odrostlé vlasy a blankytně modré oči doplňovala široká ramena a obnažená hruď. Svaly byly krásně vidět a opálení jim dávalo jakousi... "šťávu".

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě a já myslela, že vyskočím z kůže. Položil mi studený obklad na hlavu a dál si mě prohlížel. Ne se zájmem, nýbrž se strachem v očích.

„Jo. Co se stalo? A kde to jsem?" ptala jsem se já. Tohle určitě není můj domov. A navíc, o tomhle ostrůvku bych něco měla vědět. Podle polohy, nadmořské výšky a tak dále, ale jako kdyby ani neexistoval!

„Jsi na ostrově a přinesly tě sem vlny. Dotáhl jsem tě na břeh a pak sem. V noci byla bouřka a naplavila sem spoustu ryb, nemáš hlad?" Chvíli jsem se ještě rozhlížela a snažila se alespoň zjistit, kde přibližně se nacházíme, ale nic, všude jen spousta vody.

„Asi jo, děkuju. Jen, jak se jmenuješ?"

„John, a ty?" usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila.

„Ann..."

„ Hezké jméno." usmál se opět, poté na chvíli odešel a nechal mě samotnou s mými myšlenkami. Co když se Liss utopila stejně, jako její sestra? A hledá nás někdo?

Když se John vrátil, zeptala jsem se ho na otázku, která mě trápí už od začátku.

„Jsi tu sám? A neviděl jsi tu někde nějakou tmavovlasou holku?"

„Měl by se tu někde potulovat ještě můj kámoš - Goyl. Já jí neviděl, ale zkus se zeptat jeho, samozřejmě až přijde." Zakývala jsem hlavou, jako že rozumím a chtěla jsem jít za ním. John mě však zastavil a dovedl zpátky na lůžko.

„Neměla by ses přemáhat." On má o mě starost? To je hezký. Alespoň někdo...

„Ale já nejsem chromá. Zvládnu to, neboj se." Usmála jsem se na něj a s jeho dopomocí jsem si sedla k opečeným rybám. Do jedné z nich jsem se hladově zakousla. Nebyla tak dobrá, jako dělal táta, ale když je hlad, je i husa dobrá. John se nad tím zasmál a pustil se do jídla se mnou.

*Goyl

Šel jsem do své jeskyně, o které nikdo nevěděl, dokonce ani John ne. Teda, až do teď. Teď se mi tam rozvaluje nějaká holka a vůbec mě nevnímá. Když jsem k ní přišel blíž, všiml jsem si, že asi spí. Dýchá a tep má v pořádku, takže asi spí. Odhrnul jsem jí její mokré vlasy z tváře a pečlivě zkoumal její obličej. Proč obličej? Tělo má boží, to už zkoumat nemusím. Když jsem jí odhrnoval vlasy z ramene, její ruka vystřelila, chňapla po mně a já spadl na zem vedle ní.

„Kdo jsi a proč jsi na mě šahal?!" Ječela na mě hystericky. Já nervózně pohlédl doleva, pak doprava a až potom jsem odpověděl.

„Jmenuju se Goyl a lezl po tobě pavouk." Řekl jsem první lež, která mě napadla. Ta holka začala šíleně ječet a máchat kolem sebe rukama. Bylo vtipný ji pozorovat. Když přestala, podívala se na mě.

„Já jsem Liss. Kde to jsme?" začala se rozhlížet po jeskyni. „A hlavně neříkej, že v jeskyni."

„Jsme na opuštěném ostrově," na chvíli jsem se odmlčel, „Jestli chceš, tak bych ti ukázal náš hlavní stan a Johna. A dal bych ti normální oblečení." Prohlédl jsem si ji od hlavy k patě. To, co měla na sobě, se vážně do místní džungle nehodilo. Krátké kalhoty a triko bez ramínek. Stačilo by, kdyby se otřela o nějaký list a už by byla obsypaná komáry a klíšťaty. Ona si prohlédla svoje oblečení, potom to moje a přikývla.

„Veď mě." Jak řekla, tak jsem udělal. Šel jsem ven dlouhou tmavou chodbou, kterou jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem věděl, kde se skrčit a kde naopak něco přeskočit. Cítil jsem její kroky společně s jejím přerušovaným dechem. Cítil jsem její strach a jeskyně ho cítila taky. Rozhodl jsem se dovézt ji do bezpečí, jak nejrychleji to půjde. Jakmile jsme se ocitli na slunci, ona si začala zakrývat svoje oči...