Splněný sen! [Pozastaveno]

Pláč

Čekala jsem, že se objeví bílá žáře jako obvykle, místo toho se ale začaly dít jiné nevysvětlitelné věci.

Všechny mé smysly se nějakým způsobem změnily a já byla nucena se tomu přizpůsobit.

Věc, která mi vadila nejvíc byla skutečnost, že neslyším. Davy, proudící všude kolem vydávaly ještě do nedávna značný hluk, teď jsem viděla jenom jejich otevírající se pusy.

Tuto nevýhodu měl ale zřejmě vyvažovat výborný zrak. Všechny barvy byly ostřejší. Všímala jsem si každého detailu- psa, který se zoufale snažil najít svého pána; opilců srocujících se na lavičce opodál a... lidí, kteří se postupně hromadili kolem bezvládného těla nějakého dítěte.

Snažila jsem se prodrat davem přihlížejících lidí s myšlenkou na nejhorší.

Ano, teď už je vše jasné. Mé hrozné očekávání se naplnilo. Dítě ležící uvnitř kruhu je moje malá May!

Přiběhla jsem až k ní a začala usilovně a se slzami v očích volat její jméno. Ale zdálo se, že nejsem jediná, kdo mé volání neslyší. Ignorovala jsem tuto skutečnost a chtěla podat May první pomoc. Ovšem když jsem se napřáhla a chtěla začít s masáží srdce, moje ruce projely skrz Mayno tělo. Ne, že bych jí ublížila, já jsem prostě skz ní "prošla".

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že momentálně nejsem hmotná bytost. 

Otřásl mnou zmatek. Bylo jasné, že pokud jí někdo do pár minut nepomůže, zemře. Seděla jsem vedle ní a bezmocně se rozhlížela po okolí. Nikdo nevypadal, že jí pomůže. 

Volala jsem na ně, na všechny přítomné. Věděla jsem, že mě nemohou slyšet, ale bylo to to jediné, co jsem v tu chvíli mohla dělat.

Bílá záře se opožděně dostavila aby opět pohltila celý tento svět.

Když jsem znovu otevřela oči, stála jsem na mýtině. Tam, kde nás napadly arafy. 

Smysly se vrátily do normálu. Barvy vypadaly vybledleji, ale aspoň se mi vrátil sluch.

Zavalila mě další vlna smutku a já se v slzách hroutím k zemi.

Když mi pak na rameno poklepává něčí ruka s úděsem odskakuji.

Myslela jsem, že jsem tu sama.  No, přesněji jsem na všechny ostatní zapomněla.

Ruka na mém rameni patří Daphne.

"Neboj se, určitě se jí nic vážného nestalo." uklidňuje mě ale podtón jejího hlasu naznačuje, že si to nemyslí. Z jejích slov chápu, že Mayino tělo viděly i ony.

Rozhlížím se po okolí ale přes slzy, které se mi stále koulejí po tvářích nejsem schopna rozeznat než dvě rychle se přibližující tmavé šmouhy- Aniee a Iris.

"Uklidni se April, určitě se jí nic nestalo." říká Aniee- tentokrát přesvědčivě.

Chytám jí za ruku tak pevně, až klesá na kolena vedle mně.

"Já jsem jí v tom mohla zabránit..." křičím nesrozumitelně pod přívalem viny.

"Ne April, tak to není!" nevzdává se.

"Nemohla si...." dál už jí neposlouchám. 

*****

Znovu otevírám oči až pozdě v noci. Bolí mě hlava a obličej mám ulepený od slz. Zřejmě jsem po několika hodinách pláče usnula vysílením.

Za mými zády je nejspíš rozdělaný oheň a příjemě mě hřeje.

Už jsem se chtěla zvednout když slyším něčí slova:

"Musíme jít dál!"

"Ale ona v tomhle stavu nikam nemůže."

"No jo, ale viděla jsi co psala Lucy, MUSÍME JÍT!"

"Aniee vážně musíme- dřív než sem zase přijdou arafy."

"Iris! Podívej se na ní, je z toho úplně vydřená. Nikam nedojde i kdyby chtěla."

"Kam by jsme vlastně teď měli jít?"

"No...mapa říká že...do hor."

Následuje chvíle překvapeného ticha. Otáčím se a sedám si k ohni vedle ostatních.

Všechny mě přejíždějí udiveným pohledem.

"Holky jsem v pohodě, vážně." říkám přesvěčivě "Můžeme klidně vyrazit."

"Dobře tak zítra brzy ráno vyjdeme." odpovídá Daphne a zasunuje se do spacáku (kupodivu teď máme každá svůj)

Všichni se ukládají ke spánku. Přichází za mnou Aniee s obavami ve tváři.

"Opravdu ti nic není? Protože to, co jsi předvedla dopoledne bylo-"

"Ne, jsem vpohodě, neboj." říkám s našponovaným úsměvem.

"Fajn tak..dobrou." opět mě opouští.

Zřejmě bych už spát neměla. Spala jsem přinejmenším 7 hodin a někdo by měl držet hlídku.

Celý zbytek noci přemýtám o divném "mezisvětě" ve kterém jsme se octly; o Daphne, která se mě snažila uklidnit; o rozhovoru, který předchvílí proběhl a snažím se nemyslet na May.

Při východu slunce budím celou výpravu. Všechny si ospale smotáváme spacáky a vydáváme se na cestu.

Doufám že jste se vám líbila.

Možná byla trochu depresivní a snad dobře (nebo alespoň přijatelně) napsaná.

Je dost možný, že jste něco nepochopili, klidně se zeptejte :)

-Marta_S