Ochránkyně všech (Hobbit ff)

3. Kapitola

Ráno jí probudilo klepání na dveře.

„Nevstupovat!" křikla jen směrem ke dveřím.

„Pan Elrond si žádá vaší přítomnosti," oznámil jí elf za dveřmi. To už někdy slyšela. Zaskučela a přikryla si hlavu polštářem. Ani jeden jediný den klidu...

„Hned jsem tam," zavrčela v odpověď a počkala, až narušitel odejde. Naštvaně hodila polštář po dveřích. Ne, dneska se opravdu nevyspala dobře. Podle šera venku muselo být velmi časné ráno, možná ještě ani nezačalo svítat.

„Proč zrovna já..." mumlala si tiše pro sebe, když si česala vlasy a oblékala si kalhoty s košilí, nerada totiž nosila šaty, to jí někdo už opravdu musel k tomu donutit. Během pár minut už klusala s rozpuštěnými vlasy a unavenýma očima chodbami ztichlé Roklinky. Všichni ještě spali. Venku zahlédla siluetu elfa. Zamířila k němu.

„Volal jste mě, pane Elronde?" zeptala se a mírně se uklonila. Hnědovlasý elf se k ní otočil a mírně se na ní usmál.

„Ano, Ilyavarne. Mám pro tebe totiž úkol." Dívka zvědavě naklonila hlavu na stranu a čekala, co bude dál.

„Společenstvo Thorina Pavézy před chvílí opustilo naše údolí. Tvým úkolem bude je dohnat a sledovat. Chtěl bych, abys na ně dala pozor. Tobě to jen prospěje, v poslední době mi tu nepřijdeš úplně šťastná," usmál se na ní Elrond. Ily se rozzářila veselá světýlka v očích. Už chtěla vyhrknout, ale v poslední chvíli se zarazila a ukočírovala své nadšení.

„Ráda přijmu tento úkol, můj pane," uklonila se a samou nedočkavostí se roztřásla.

„Myslel jsem si, že přijmeš. Koně máš připraveného ve stájích i se zásobami. Dávej na sebe pozor, objevují se tu skřeti. A nezapomeň se ozývat," řekl jí starší elf. Horlivě přikyvovala a při posledních slovech se otočila a chtěla vyběhnout pryč. V půlce pohybu se ale zastavila, otočila se zpět na Elronda, rozběhal se k němu a s tichým díky ho objala. Elf se překvapeně zapotácel směrem vzad, ale brzy našel ztracenou rovnováhu a mladou dívku k sobě přivinul.

„Buď opatrná, Ilyavarne," zašeptal a políbil ji do vlasů. „Když zapískáš, objeví se sokol, který mi přinese tvé poselství." Dívka šťastně přikývla a rozběhla se do pokoje. Tam vtrhla jako vítr, honem házela své oblečení do menšího vaku, během toho se snažila nasoukat do kožených jezdeckých kalhot, což se jí na pátý pokus dokonce i podařilo. Přehodila si přes záda plášť, nasadila kápi, u dveří si vzala toulec se šípy, luk a meč a vyběhla ven. Byla už skoro ve stáji, když si vzpomněla, že se ani nerozloučila s Lótiel. Vrátila se tedy o pár kroků zpět, naškrábala na papír rychlý vzkaz a prostrčila ho pod dveřmi své přítelkyně. Vběhla do stáje, zkontrolovala popruhy na sedle Aine, která už netrpělivě podupávala, nasedla na ní a pomalým klusem se vydala ven z Roklinky. Za mostem se zastavila a naposledy se ohlédla na svůj domov. Usmála se a zvedla ruku na pozdrav, i když jí nikdo nemohl vidět.

„Tak jedeme, Aini," pobídla svou klisnu a cvalem se rozjela za trpaslíky.

* * *

Byla bouřka. Hrozná bouřka. Ilyavarne zalitovala, že se neoblékla o trochu lépe. Nechtěla ale vytahovat náhradní oblečení, neboť jí bylo jasné, že pak už by jí nic suchého nezbylo a ona by tak mohla onemocnět zápalem plic. A to by se taky mohlo rovnat rozsudku smrti. Trpaslíci byli pár mil před ní, nepřibližovala se k nim na bližší vzdálenost, mohli by ji uvidět. I když, v tomto nečase asi stěží. Oblohu proťal další blesk a hned po něm následovala ohlušující rána. Aini se lekla a vzepjala se, načež z ní Ily kvůli mokrým šatům sklouzla, naštěstí ne nijak tvrdě. Dopadla na nohy a z nich pak až na zadek do bahna, které se na skále v některých místech vyskytovalo. Kdo ví, jak se tam vůbec dostalo.