Ochránkyně všech (Hobbit ff)

6. Kapitola

Za posledních pár dnů se toho stalo mnoho. Tak třeba to, že je honili skřeti a zahnali je až do domova kožoměnce. Nebo že se pokusili projít Temným hvozdem, což mělo za následek jejich momentální situaci. Napadli je totiž pavouci. Hnusní, velcí, chlupatí a neskutečně ohavní. Bohužel je zachránili elfové. Asi by měla být Valar vděčná, že jim je poslala a oni se tak nestali pavoučí večeří (a že od toho neměli daleko), ale slova vděku bohužel nenacházela. Elfové je právě vedli cestou do království. Všechny trpaslíky odzbrojili a svázali a teď je táhli cestičkami v lese. Vzadu za nimi pak klopýtala ona. Měla strach. Neskutečný strach. Bála se elfů z Thranduilova království a nejvíce se bála právě toho plavovlasého krále. Zezadu ji hrubě postrkovali dva elfové s nepřátelským pohledem. Spadla na kolena a rozdrásala si je o kamínky na cestě. Hrubě ji zvedli a postrčili opět kupředu. Potlačila vzlyk.

Právě přecházeli přes most, za kterým se už rozkládalo království vytesané do stromu. Mimoděk se roztřásla, div jí nedrkotaly zuby o sebe.

„Odveďte je do věznice!" zavelela zrzavá elfka. Nejspíš velitelka stráže.

„Jeho a toho křížence ne!" vyřkl nějaký plavovlasý elf a probodl Ilyavarne pohledem. Srdce se jí splašeně rozběhlo. Thorin po ní šlehl pohledem. Snažil se ji alespoň na dálku uklidnit, ale to už ho odváděli do vyšších pater, zatímco Ily odváděli na druhou stranu. Nějakou chvíli procházeli po dřevěných mostech a chodbách elfího města, až vešli do větší prolákliny, které vévodily vysoké schody. Tam na dřevěném trůnu seděl samotný král Hvozdu. Na hlavě měl dřevěnou korunu s podzimními lístky, na ruce měsíční prsteny a oblečen byl do třpytivé látky. Jeho věznitel ho popostrčil přes poslední schod. Zpražil ho zlým pohledem a v duchu mu v Khuzdul spílal do hrozných věcí.

„Thorin Pavéza, syn Thráina, syna Thrórova, král pod horou," oslovil ho ledově muž sedící na trůně. Vytáhlý elf s velmi světlými vlasy shlížel na trpaslíka jako na nějakého ošklivého brouka.

„Ale já zapomněl," zle se usmál a opřel se o opěrku svého trůnu, „vy žádnou horu nemáte." Thorin zaskřípal zuby, nadále ho však propaloval pohledem a stále nic neřekl.

„Kam se vydalo společenstvo třinácti trpaslíků a jednoho špinavého křížence?" vyplivl elf poslední slovo jako tu největší urážku. Thorin vzteky zrudl. Ani si proto nevšiml, že na hobita elf tak trochu zapomněl.

„Vy nemáte co strkat nos do věcí trpaslíků," ucedil skrz zuby a odplivl si. Thranduil jen pozvedl jedno obočí.

„Vy si myslíte, že uvěřím, žvástům o osvobození vlasti? Hrdinně že chcete jen draka vyhnat a navrátit se domů? To jsou jen lži! Hledáte něco úplně jiného. Něco, co by vám dalo právo vládnout. Chcete králův klenot, Arcikam," zasyčel vysoký elf a sjel trpaslíka nenávistným pohledem. „V té hoře jsou ale ještě jiné klenoty. O některé z nich stojím i já. O klenoty ze svitu samotných hvězd. Nechám vás jít, když mi vrátíte, co mi patří. Máte mé slovo." Elf se narovnal a přestal přecházet kolem trpaslíka. Shlížel na něj ze své výšky a čekal, co na to trpaslík odpoví.

„Tak slovo, říkáte?" Thorin s každým slovem cítil větší a větší hněv. „Nevěřím slovu krále Thranduila! Čest, tu vy žádnou nemáte! Přišli jsme k vám hladoví, vyčerpaní, požádat o pomoc. A vy, vy jste se od nás odvrátil! Zahyňte v dračím plameni!" zakřičel Thorin, poslední urážku už ve svém rodném jazyce.

„Nemluvte mi o dračím ohni!" zahřímal Thranduil a byl u trpaslíka rychleji než stín. „Sám jsme se utkal s velkými draky ze severu!" pokračoval, nakloněný ke králi pod horou. Z půlky tváře mu zmizela ta hladká pokožka a nahradily ji svaly, zakalené oko a ohořelé zbytky kůže. To ale jen na chvíli, než se elf znovu odvrátil tvář a iluzí nahradil její nedostatky.

„Jste stejný jako váš děd. Taky tak paličatý a neústupný. A to vás přivede do záhuby. Zůstaňte tedy tady, shnijte ve zdejších kobkách. Sto let je v životě elfa jen okamžik!" zvedl hlas a stráže jako na povel odtáhli trpaslíka pryč.

Táhli ho dlouhými spletitými chodbami. Thorin už dávno vzdal snahu pamatovat si cestu. Nehodlal to ale strážím učinit jednoduché a opřel se do nich celou vahou. Potěšilo ho, když viděl, že jim pohyb činí problémy a jsou více zadýchaní. Samolibě se usmál. Dorazili do podzemí, kde se rozpínalo rozsáhlé elfí vězení. Uvrhli ho do jedné z kobek. Z ostatních na něj v očekávání hleděli ostatní trpaslíci.

„Navrhl dohodu?" zeptal se Balin nadějně, chytl se mříží a prostrčil skrz ně skoro celou hlavu ve snaze zahlédnout alespoň kousek ze svého vůdce.

„Ano," ucedil Thorin a naštvaně přecházel po kobce sem a tam. „Řekl jsem mu, že îsh kakhfê ai'd dur-rugnul!"

Ostatní trpaslíci frustrovaně vydechli, Ori si vyděšeně přikryl uši a Fili s Kilim překvapeně otevřeli ústa.

„Dohoda tedy padá," odtušil smutně Balin a šel si sednout na nevelký kavalec, jež patřil k vybavení cel. Moc pohodlný samozřejmě nebyl, byl z kamene. Stejně jako cely tady dole v podzemí, kde jistojistě byli. Thorin ještě chvíli rázoval po své cele. Pak si ale s frustrovaným výdechem sedl na kavalec a složil hlavu do dlaní. Ještě jednou si v hlavě přehrával rozhovor s králem. Říkal přece, že jich je třináct a jedna kříženka. To znamená, že...

„Baline!" sykl. Balin se natiskl na mříže. „Kde je hobit?" zeptal se Thorin potichu. Balin, i když to král nemohl vidět, pokrčil rameny. Pak raději dodal: „Nevím, snad někde v bezpečí."

Thorinovi svitla nová naděje. Třeba je půlčík tady. A třeba je z tohohle všechny dostane. Vždyť se dokázal sám dostat z hory a utéct ze spárů goblinů, úplně sám, bez pomoci kohokoliv z nich. Přitiskl se k mřížím a položil další otázku:

„A Ilyavarne?"

Balin mlčel.

„Baline..." zavrčel král, i přesto, že by na Balina nikdy hrubý nebyl.

„Nepřivedli ji s námi, ani před vámi," vydechl starý trpaslík. Rmoutilo ho to. Sám se o mladou dívku bál. Věděl, že pochází odsud a věděl taky, že zdejší elfové nejsou ke křížencům tak laskaví, jako elfové z Roklinky. V duchu se za ní přimlouval u Mahala, aby k ní byl milostivý. Nemohli vědět, co si dívka právě teď prožívá o několik pater výš.

______________________________________________________

Khuzdul - trpasličí jazyk

îsh kakhfê ai'd dur-rugnul – volně přeloženo jako ‚Ať mé výkaly pokryjí tvůj chcíplí ksicht'

Kapitola je kratší a není moc zajímavá, spíše je to takový posuvník v ději. Příště už bude opět nějaká akce, nebojte. Děkuji vám za přízeň a hvězdičky s komentáři. Každý jeden mne velmi těší :)

Vaše V.

PS: Omlouvám se předem fanouškům Thranduila, v mé povídce to není žádný hodný elf. Alespoň ne teď.