Dcera Luny

2. kapitola - Nečekané zjištění

Probudila jsem se ve své dřevěné posteli s tmavě modrým baldachýnem posetém zlatými hvězdičkami. Vždy večer jsem se na ně dívala a hledala v nich různé tvary. Ani jsem se nenadála a už jsem spala. Představovaly pro mě jakési uklidnění jako náruč matky. V tomhle pokojíčku bydlím od doby, co jsem vyrostla z malé dětské postýlky a přesunula se do připraveného nového pokoje. Bydlela jsem zde sama, společnost mi dělali plyšáci a hvězdy nad mojí postelí. Jen sama, až do narození Miriam. Docela dlouhou dobu jsem trucovala, když mi rodiče oznámili, že budu mít sestřičku. Znamenalo to totiž konec rozmazlování, nevšímání si mě a to nejhorší... dělení se s někým o můj pokoj! Byla jsem ještě malá a později jsem pochopila, že mě mají rodiče rádi stejně jako Miriam. Někde v hlouby duše jsem si sobecky říkala, že i možná o kousíček víc. Slunce už bylo téměř v polovině své každodenní cesty, takže to vypadalo, že jsem vyspávala až do poledne.

"Aghhh," vydala jsem ze sebe jakýsi podivný tón a protáhla se. Pohledem jsem zabloudila k multifunkčnímu budíku na nočním stolku. Kdybych vám měla vykládat, co všechno tenhle budík dokáže, asi bychom tu byli ještě do zítřka. Což bylo přesně za 12 hodin a 13 minut, jak jsem zjistila. Takže Slunce nikdy nelže.

Odhrnula jsem vyhřátou peřinu a vyskočila jsem z postele. Nazula jsem si kroksy a v zeleném tílku a kraťasech kanárkově žluté barvy nahrazující pyžamo jsem seběhla po schodech dolů přímo do kuchyně.

"Dobré ráno." Úsměvem na rtech jsem pozdravila mamku stojící u sporáku. Opět multifunkčního. V baráku se vyskytovalo hodně věcí, které měly co nejvíce usnadňovat práci. My je většinou využíváme hlavně, když spěcháme, protože nás rodiče vychovávali tak, abychom byly pracovité. Nemohla bych tvrdit, že přídavné funkce nikdy nepoužívám jen tak. To bych asi lhala. Občas si usnadním práci s pečením tak, že si nastavím, kdy se má trouba zapnout, kdy vypnout a v jaký čas má péct na tolik a tolik stupňů nebo nechám počítač, aby za mě něco vypočítal, ale v mnoha případech se snažím následovat příkladu rodičů.

"Jaképak ,dobré ráno', dobré poledne. Už dělám oběd." Otočila se na mě.

"Krásně to voní. Že by palačinky?" Nahnula jsem se jí přes rameno. Mamka vaří naprosto excelentně a taky ví, co máme rádi. "Kde je vůbec Miriam?"

"Šla na ty jahody, když ty si ležíš v posteli a chrníš."

"Já za to nemůžu. Konec roku se musí oslavit vším možným a dostatečný spánek do toho patří. Takový komfort si totiž normálně nemůžeme dovolit. Pracujeme buďto na úkolech do školy až do noci, nebo přemyslíme nad tím, jaká katastrofa v podobě testu se přihodí další den. No řekni, nepospala by sis po tomhle desetiměsíčním týrání?"

"Dobře, dobře. Byla by si tak hodná a donesla mi z lednice šlehačku? Palačinky jsou už hotové. Chybí už jen ty jahody."

Zamířila jsem směrem k mrazničce, když se otevřeli dveře vedoucí na terasu.

"Ahoj Miri," pozdravila jsem svou mladší sestru.

"Ahojky. Paní se uráčila vstát?" Poškádlila mě a odnesla misku s jahodami mamce na linku. Svítila jako to sluníčko venku. Už odmalička se jí měnila nálada spolu s počasím. Proto jsem taky neměla ráda zimy. Hodně sněží a je zataženo. V tohle období mám vedle sebe neustále zamračený mrak v podobě člověka.

"A táta..."

"... je zase v Radě. Jo," doplnila mě mamka. Potrvdila přesně to, co jsem si myslela. Otec je členem tady. Pár let to už bude. Od jedné nemilé události, při které zemřel náš bývalý vůdce. Tátu poté zvolili jeho nástupcem. A tak jako vůdce zaujal místo i v Radě, která se skládá z vůdců kmenů a těch nejstarších z nich. Přesněji, v Radě jsou dva lidé z každého z dvanácti kmenů. Jeden starší, vlastně nejstarší a druhý... Jak to říct? Většinou se stává jistý jedinec vůdcem ve středním věku, ale jsou i výjimky, kdy velí kmeni hodně mladý člověk, nebo naopak spíš starší. Je to ale zase tak, že vůdcem jste až do smrti, takže může být také hodně starý.

"V poslední době je tam nějak často," okomentovala to sestra.

"To víš. Snaží se nalézt příčinu úbytku Měničů, ale stále se nemůžou dobrat k pravdě. V předchozím letech se jejich počet dost snížil. Stav začíná být kritický. Minulý rok byli už jen čtyři z každého kmene a vzhledem k tomu, jaký přesný počet měl být stabilizovaný. O 26 jedinců míň je prostě extrémně málo."

Srdeční tep se mi zvýšil na maximum. To jsem nevěděla. Mamce to asi nějak nevědomky ujelo, protože nám to s tátou do teď zatajovali. Stav začíná být kritický. Ta věta mnou projela jako porcovací nůž masem. A udělalo úplně stejný zvuk. Nebo aspoň v mé hlavě. Na jaké procento se snížily mé šance na to stát se Měničem? Do dnes jsem si myslela, že mám slušné šance. Otec jím je ostatně taky, takže jisté geny tu jsou... Ale teď mi naděje mizí před očima.

Soudě podle matčinýho výrazu, už si svou chybu uvědomila.

"Jaktože se to děje?" Neudržela jsem se.

"Když už jsem to vypustila z úst, nemá cenu předstírat že ne. Ale jak už jsem říkala, nikdo o tom nic moc neví, "pronesla smířlivým hlasem.

V místnosti panovalo hrobové ticho. Máma nevěděla co říct, my jsem byly příliš zaskočené, abychom vymysleli kloudnou otázku.

"Tak jdeme jíst," utnula jsem to trapné ticho a přenesla jsem talíře s jídlem na prosklený stůl. Na mě pořád působí docela zachovale, přestože je starý už několik desítek let. Je vyrobený z jasanového dřeva jasanového a deska stolu je ze speciálního skla, které se tak rychle neupatlá a nezašpiní. Díky této kombinace na mě působí elegantně. Z tohohle materiálu je vyrobena většina nábytku i stěn, vše je to sladěné. Mamka si na takové věci potrpí.

"Vypadá to úžasně, mami," pochválila jsem její chutné vypadající výtvor.

"A ještě líp to bude chutnat," přitakala Miriam a ještě mě stihla doplnit.

"Tak dobrou chuť."

Nové problémy jsme nechali na potom.

Tak konečně další část. Omlouvám se, že jste si takhle dlouho počekali (Pokud to teda vůbec někdo čte.) Nějak nejsem schopná psát často jako někteří. Byla bych i docela ráda za komentáře okolo děje, a tak. Takže hybaj něco napsat!

Přeju pěkné čtení (I když... jestli jste si o vůbec četli, tak jste na konci. Nojo, moje logika.)

Anjalla ^^