Dcera Luny

1. kapitola - Důležité informace, bez kterých nemůžete umřít.

Na začátek něco o mně.

Mé jméno je Aileen. Jméno, které dají moji rodiče svému dítěti, tedy mně, bylo často hlavním bodem hádek a nejvíc se jich okolo toho točilo. Vlastně ani nevím, jaktože se jmenuju, tak jak se jmenuju. Docela se divím, že v mém rodném listě nejsou zapsané minimálně čtyři jména včetně příjmení. Ale je to pravda. Máte to černé na bílém. A na papíře, který má moje mamka zastrčený někde v šuplíku. Tam jsou opravdu napsané jen dvě jména. Stojí tam... Aileen Bignall. Ano, to jsem já. Právě jsem vám sdělila tajné informace, kterých se dá s radostí zneužít. Ale pokud nebydlíte na tom samém místě jako já, což silně pochybuji, tak v tom případě máte útrum.

Teď jsem si vlastně vzpomněla, proč se jmenuju Aileen a ne třeba Scarlett nebo Patricie. To druhé jméno vymýšlel otec (Je lehce ztřeštěný a neví, co je hezké) a to první... ani nepadlo. Když se rodiče dozvěděli, že budou mít potomka, vše, co se uskutečnilo nějaký čas potom, bylo nejhorší období mého života. Vlastně jejich. Já jsem si zatím krásně hověla v matčině lůně a čekala na svůj vstup do nadcházejícího života. Ani jsem jim nemohla vtrhnout do (ne)obvyklé hádky, která byla téměř na denním pořádku a oznámit jim krutou pravdu. A to takovou, že se nechci jmenovat ani jedním z navrhovaných jmen, ale pokud by s těmi hádkami konečně přestali, tak bych si jedno z nich třeba i vybrala (pár docela ucházejících se v seznamu nacházelo, většina návrhy od mamky) . Teď mě ale napadá, že kdybych si vybrala jméno jednoho, ten druhý, ať už by to byl kdokoliv, by byl naštvaný a vyváděl by. A naopak. Ano, mám to s nimi někdy docela těžké. Oni prostě nemohli vymyslet kompromis. Třeba by mi mohli dát dvě křestní jména. Zřejmě by se pak ale hádali, jaké bude jejich pořadí.

Naštěstí to už dědeček nevydržel a zasáhl, To jemu vděčím, za své úžasné jméno! Netuším, jak to udělal (vím, píšu to sem již podruhé, ale teď to už nevím doopravdy), ale když jsem se narodila, v rodném listě jsem opravdu měla zapsané jen jedno jméno. Mám takový pocit, že to nevěděli ani rodiče. A tak jsem se dostala na tento svět.

Bydlím na Atlantidě, ostrově protkaném spoustou legend. Říkám to naprosto normálně, protože... protože pro mě to naprosto normální je. Žiju tu již necelých 15 let. Za pár dnů oslavím patnácté narozeniny. Zde na Atlantidě je 15 let stejně důležité jako u vás ve "světě za dveřmi" nebo také za mořem, jak mi ho nazýváme, věk 18 let. I když v 18-ti je pro nás také věk, ve kterém dosahujeme dospělosti. Po patnácti rocích, co obýváme tento ostrov, se totiž u nějakých jedinců začínají objevovat jakési nadpřirozené schopnosti. Rozdíly mezi normálními a "nenormálními" se však projevují pomalu. Na tomhle rozlehlém ostrově žije 12 kmenů a každý má za patrona jiné zvíře. Já pocházím z vlčího kmene. Četla jsem nějaké knížky o vlkodlacích a žádné proměny při úplňku nečekejte. Je tu také nějaká legenda, která vypráví o tom, jak se rozšířila populace lidí do celého světa. Náš lid to bere jako fakta a věří, že to tak bylo. Kdo ví, co je pravdivé a co ne? Legenda také vypraví o původu mýtu. O potopení mého rodného ostrova - Atlantidy.

Kdysi dávno před tisíciletími ještě nebyli lidé po celém světě. Z obyvatelstva na světě byla právě na Atlantidě ta největší část. Zatímco na zbytku zeměkoule žilo dohromady několik tisíc obyvatel, na zdejším ostrově jich bylo desítky, ba statisíce. Na ostrově bylo čím dál víc obyvatelstva, protože po lékařské i technické stránce se vše strašně rychle rozvíjelo. V té době již lidé neumírali na nemoci, které byly na jiných místech smrtelné. Proto Rada starších vymyslela řešení. Z každého z 12 kmenů se vybrali 100 členů, kteří měli nadále přebývat na ostrově. Jelikož měli vše velice vyspělé, nikdo se nebál, že by se něco mohlo stát, proto zde nechali celkem malý počet lidí. Zůstávalo zde  50 chlapců ku 50 dívkám. Zůstávali také staří lidé, kteří neměli dost sil plavit se na moři a Rada starších, jež měla pomáhat těm, kteří zde budou nadále žít. Rozmezí věku bylo zhruba 15-30 let. Samí mladí lidé. Zbytek se sbalil a přepluli světový oceán do vzdálených zemí. Každý kmen pod vedením jejich vůdce a za doprovodu kmenového kněze se vydal na jinou stranu a na jiné kontinenty. Obydleli tak všechny kouty světa. Všichni, co zůstali, byli obdařeni schopností přeměňovat se do podoby patrona svého kmene. Když čas plynul, kmeny se opět zvětšovali, ale geny zapříčiňující možnost přeměny se přenášely do všech, ale jen u některých se aktivovaly. Příroda... Možná ještě něco silnějšího to tak chtělo, aby v každém kmeni nebylo nikdy více ani ne méně 30 mladých lidí, kteří se dokáží proměňovat. Ti nastoupí na přímo jim určenou školu a učí se tam různým dovednostem. Vyvolení jsou většinou ti, co oplývají silnou osobností. Většinou tomu tak bývá a tito členové bývají obdařeni vůdcovskými schopnostmi a je již tradicí, že vůdce kmene je vždy člověk ovládající schopnosti měnit se ve zvíře.

Každý proto v této době čeká na 15 let, aby se dozvěděl, jestli se mu naprosto změní život, nebo vše zůstane při starém. Tento čas právě nastal mně.

Tak moje první kapitola je na světě. Je trošku pojatá ironicky, ale příští už mám v plánu psát podobně jako Prolog. Ještě se vám omlouvám za časté opakování čísla 15, ale bez něj by to jinak nešlo :D Doufám, že se líbí. Kdyžtak pište nějaké komentáře. Jsem ráda i za opravovaní chyb. I také čárek, protože se v těchto věcech ještě snažím zdokonalovat a docela mi na tom záleží. (Ne že bych se vždycky zhroutila, když ji nenapíšu a má tam být :D) Příště už bude nějaký děj, slibuju.